Autor: Jana P.
Před 6 lety jsem napsala článek o lyžování s dětmi v Dolomitech, konkrétně ve středisku Tre Cime. Vrátila jsem se tehdy úplně nadšená, protože jsem zjistila, že děti při takovém lyžování netvoří žádnou velkou překážku a užila jsem si tehdy plnohodnotnou lyžařskou dovolenou.
Letos jsme do stejné oblasti zavítali na lyžování už potřetí, navíc jsme tu mezitím byli jednou i v létě (rozhodně doporučuji). A stejně, jako se vyvinula situace u nás, když z mého tehdejšího batolete, které trávilo velkou část dne v kočárku, je dnes lyžařka, která sjede vše, co sjedu já, vyvinulo se i samotné středisko. Zatímco mé tehdejší nadšení dodnes nepolevilo, z popisu už neplatí skoro nic – sjezdovky vedou jinudy, funparky jsou na jiných místech, staré pomalé sedačky nahradily moderní kryté a rychlé, naopak už odpadla jedna z nejvděčnějších atrakcí na jednom z kopců – krmení sobů.
A protože si stále myslím, že se jedná o jednu z nejvýhodnějších oblastí, kam do Dolomit, zvláště s dětmi, vyrazit, přišlo by mi líto nezaktualizovat původní informace. Navíc jsme od té doby nabrali další zkušenosti, např. s přesunem do atraktivních středisek jako Kronplatz, a zejména Cortina. Proto tedy vznikl tento článek založený na pouhé kostře toho původního.
Proč právě Tre Cime
V našem případě padla volba na Tre Cime kdysi proto, že nám bylo jasné, že bychom s dětmi, z nichž jedno ještě trávilo část dne ve sportovním kočárku, nevyužili rozlehlosti obřích oblastí, jako je Sella Ronda, na kterou jsme v dřívějších letech jezdili. Zároveň jsme ale milovali Dolomity a chtěli slunečné italské počasí.
Toto středisko vyhovovalo těmto kritériím, která dodnes považuji pro cestování s dětmi za důležitá:
• Snadno se tu sežene ubytování buď v dochozí vzdálenosti od sjezdovky nebo u stanice skibusu – není nad to nazout lyže hned, jak kojenec či batole usne a pohodlně se zas vrátit zpět, než přestane druhého rodiče péče o dítě bavit.
• V blízkém okolí se nachází top střediska, kam míří většina turistů – najdete tu tedy snáze klidná místa a cenově dostupné ubytování – zvláště ta klidná místa jsou s malými dětmi k nedocenění, nemusíte se bát, že je někde někdo sejme.
• Na hlavních vrcholcích se můžete klidně pohybovat s kočárkem a najdete tu zázemí, které potřebujete s nelyžujícím dítětem.
• Stejně tak se na vrcholcích nacházejí i různé atrakce, kam můžete vyrazit, když třeba zrovna nejsou nejlepší podmínky na lyžování.
• Místa zajímavá pro děti, a to jak lyžující, tak i nelyžující, jsou hned vedle kvalitních sjezdovek, není tedy potřeba oddělovat program pro děti od toho plnohodnotného lyžařského. Konkrétní místa, kterých se to týká, dále v textu popisuji.
• Oblast nabízí mnoho běžkařských tras – přímo kolem Sextenu je 40 km běžkařských tras, v celém údolí Hochpustertal 200km. Byly udržované i během velké oblevy, která postihla evropská horská střediska tento rok. Stejně tak je tu mnoho zimních tras pro pěší – s tím se nabízí vzít s sebou i nelyžující členy rodiny, kteří tu určitě budou mít co dělat.
• Oblast je tak akorát velká na to, abyste ji během týdne prozkoumali a užili si ji, i přesto, že kvůli malým dětem nemáte prostor lyžovat celé dny. Pokud ten prostor již máte, snadno se přesunete i dál. Také z pohledu přejíždění mezi kopci mi přišlo středisko optimálně velké – když jsem z našeho ubytování (tehdy ještě s batoletem ponechaným manželovi na starost) vyrazila na cestu přes všechny tři hlavní kopce, které dále popisuji, vrátila jsem se za cca 2,5 hodiny zpátky, což byla tak akorát doba, kdy manžel začínal mít dětí dost.
• Je tu krásná 5km dlouhá sáňkařská dráha.
• Středisko je hned za hranicemi s Rakouskem, je tedy jedním z nejrychleji dostupných italských středisek.
Základní informace
Při zjišťování informací o středisku mě dost mátlo, že se oblast označuje všemi možnými názvy. Už jen v češtině jsou to jednou Sextenské, podruhé Sextnerské Dolomity, v italštině Tre Cime nebo Alta Pusteria, v němčině Drei Zinnen nebo Hochpustertal. Zde o ní budu psát jako o Tre Cime. Z výše zmíněného je poznat, jakými jazyky se tu mluví – ostatní jako i jinde v Jižním Tyrolsku, němčina je tu stejně doma jako italština. Názvy kopců jsou obvykle uváděny v italské i německé variantě, přesto mi přišlo, že s tou německou jsme se setkávali častěji. Jednotlivé názvy pak používám tak, jak jsme je obvykle slýchali, ta nejdůležitější místa pak v obou variantách.
Středisko patří do Dolomity Superski, můžete si koupit stejně jako u ostatních středisek buď lokální skipass, nebo pro celou oblast Dolomiti Superski. Zde nutno říct, že zatímco na ubytování tu můžete oproti jiným lokalitám dost uštřit, skipass stojí stejně, jako v ostatních částech Dolomiti Superski. Ke skipassu pro dospělého dostanete pro dítě do 8 let skipass na stejné období zdarma. Jsou potřeba identifikační doklady, a to jak dítěte, tak rodiče. Na to pozor, u pokladny bývají celkem striktní. Parkoviště pod hlavními lanovkami jsou zdarma (což rozhodně není v Dolomitech samozřejmost). Oficiálními stránkami střediska jsou https://www.dreizinnen.com/de/skigebiet-drei-zinnen.html. Na nich je také možné se zaregistrovat zdarma do klubu, který nabízí různé výhody – například zpáteční odpolední jízdu lanovkou, pokud si zakoupíte vícedenní skipas na následující dny – což lze využít třeba na vyhlídku na soby nebo do skřítčí vesničky. Nebo prostě kamkoliv na výhled.
Tre Cime patří, jak už jsem zmínila, ke klidnějším oblastem Dolomit. Během března si tu užijete lyžování na téměř prázdných sjezdovkách. Neplatí to vždy a všude, na těch nejexponovanějších místech občas bývá celkem živo, ale naprostou většinu času během březnových návštěv jsme měli sjezdovky pro sebe a lanovky i vleky bez čekání. Letos jsme tu byli v únoru, tedy během hlavního náporu lyžařů, navíc v období, kdy se mnoho středisek potýkalo s oblevou, takže zejména v horních partiích zas tak málo lidí nebylo. Přesto ani tentokrát nebylo potřeba se příliš často obávat, že by děti někdo „sejmul“, ani čekat ve frontách.
Jestliže mi kdysi poloha vůči dalším střediskům připadala důležitá z pohledu odčerpání většiny lyžařů, dnes vidím výhodu ještě větší. Jakmile se totiž akceschopnost Vaší rodiny začne s odrůstajícími potomky zvyšovat, oceníte, že se můžete snadno posunout dál. Když jsme tu byli poprvé, projeli jsme křížem krážem ony tři hlavní kopce a pak si užívali ta nejlepší místa. Další rok jsme už přidali výlety na odlehlejší svahy a výlet vlakem na Kronplatz. A tentokrát, již s většími dětmi, jsme vyrazili autem do Cortiny. Přesunout se dá ale třeba i do Alta Badie a tím pádem na Sella Rondu.
Abych středisko jen nevychvalovala, zmíním i pár věcí, které mohou zklamat:
• Přestože panoramata jsou tu nádherná, skály nemají tak výrazně dolomitový charakter, jako ty na Sella Rondě nebo v Cortině, působí tedy o něco méně monumentálně. Sice se oblast jmenuje podle symbolu Dolomit – masivu Tre Cime di Lavaredo, ale ten je odtud vidět jen z dálky a mezi ostatními vrcholky ho snadno přehlédnete. (Pokud ale holdujete výletům na sněžnicích, jste na tom s možností příblížit se k nim podstatně lépe.)
• I když se tu nabízí okružní cesta Giro delle Cime, na rozdíl od Sella Rondy je potřeba zdolat některé úseky s pomocí skibusu. Navíc je to spíš cesta tam a zas zpátky, než klasický okruh. Podle map je ale plné propojení ve fázi projektu.
• Skibusy tu sice fungují a pro ubytované v lokalitě jsou zdarma, ale zejména po tom, co jsme se touto službou zmlsali loni v Serfaus Fiss Ladis, mi ta místní nepřipadá nijak úžasná. Jsou tu dva typy. Především klasické linky, které mají hustou síť zastávek a jezdí během provozní doby lanovek po půl hodinách (a po hodině i během zbytku dne). Na sjezdovku se jimi dostanete téměř odkudkoliv, nicméně typ vozů není zrovna vhodný k tomu, aby se do něj nacpal dav lidí s lyžemi. Většina zastávek je na znamení, takže zejména návraty do ubytování mohou být dost adrenalinové, když se s lyžemi snažíte prodrat plným autobusem někam k tlačítku. Druhým typem jsou skibusy zvané SALTO, které pomáhají překonat úseky Giro del Cime tam, kde to zatím není možné na lyžích. Na některých místech (Signaue) je potřeba si promyslet, kde vůbec zastávku hledat.
• Jediné, co tu při lyžování trochu postrádám já, byla taková ta místa, kde bych měla pocit, že pokud by tam nebyla ta lanovka, která mě vyvezla nahoru, jsem někde „in the middle of nowhere“.
Kde si (nejen) zalyžujete
Lyžařským jádrem oblasti jsou tři kopce (ano, Tre Cime, akorát ne ty di Lavaredo) – Helm, Rotwand a Stiergarten. Pro pohyb s malými dětmi jsou skvělé první dva jmenované, ten třetí je naopak ideální ve chvíli, kdy od dětí máte chvíli volno a chcete si užít sportovní lyžování na klidném místě.
Helm (Monte Elmo)
• Nejrušnějším kopcem střediska je Helm. Jede se na něj buď starší kabinkovou lanovkou z Vierschachu (kde je i zastávka ski expressu a obrovské centrum Punka s restauracemmi, půjčovnami a skidepotem), nebo ze Sextenu, odkud jezdí moderní a rychlá desetimístná kabinka, která před několika lety nahradila zastaralou velkokapacitní lanovku.
• U horní stanice lanovek je velká restaurace s rovněž obří terasou, takže jde o místo vhodné k vytvoření základny.
• Nad restaurací je Svět skřítka Olperla – jde o celý okruh, který je zajímavý nejvíc v létě (je tvořený 1,5 km dlouhou bosonohou stezkou, která má i nebosonohou alternativu sjízdnou s kočárkem). V zimě lze jít jen malou část, ale nejzajímavější je právě hned u restaurace – je tu skřítčí vesnička tvořená malými dřevěnými domečky, které jsou různě zařízené a děti jimi mohou prolézat. Zatímco dříve byla vesnička zaznamenatelná hned při výstupu z velkokapacitní lanovky, nyní je poněkud bokem, protože současná kabinka má výstup z druhé strany restaurace, a tak je ve vesničce klid. Rozhodně je ale velká škoda ji vynechat, může posloužit třeba pro odpočinek po lyžování, ale my jsme se do ní letos vydali v den, kdy opravdu hodně sněžilo a lyžovat se nám už odpoledne nechtělo. Alespoň k něčemu jsme tedy využli platný skipass.
• Nad restaurací se také tyčí vrcholek Helmu nazývající se Hasenköpfl. Kdysi sem vedla jen pomalá třísedačka a tak jsme na něm jezdívali jen zřídka, nyní už je obsluhován moderní osmisedačkou, takže jsme tu letos strávili skoro celý den. Jsou tu široké a houpavé sjezdovky všech tří barev. Pro děti je tu navíc funslope, který jsme pojmenovali Bobr, i když tlama, kterou se tu vjíždí do tunelu, patří spíše svišťovi. Funslope najdete, pokud se budete na modré sjezdovce č. 16 držet co nejvíce vlevo.
• Z Helmu vede několik dlouhých sjezdů do údolí, opět ve všech barvách, a to jak do Vierschachu, tak do Sextenu, kde je ovšem lehce zákeřné zakončení černým úsekem sjezdovky 11a Kristlerhang. Pamatuji si, jak jsem se v minulosti divila její černé klasifikaci, protože s manžestrem mi přišla jako pohodička. Letos jsem ji sjížděla plnou obřích boulí během posledního odpoledního sjezdu, když byla teplota vzduchu vysoko nad nulou, a v tu chvíli byla opravdu černočerná. Sjezdy do Vierschachu oceníte při slunečném počasí, protože jsou relativně kryté lesem.
Rotwand (Croda Rossa)
• Nejlepší genius loci pro mne má Rotwand. Je to hodně skalnatá hora, kde na Vás po příjezdu čeká rodina obřích sněhuláků, vyhlídková plošina nad ohradou se soby (zatímco dříve tu bývalo celé stádo, které se občas prohánělo i po sjezdovkách a velkou atrakcí bylo krmení lišejníkem, letos tu byl sob jen jeden, stále ho lze pozorovat z vyhlídkové plošiny, ale zda se stádo ještě znovu rozšíří, netuším).
• Kabinová lanovka je dále od centra Sextenu, než ta vedoucí na Helm, takže je tu méně živo. Občas se fronta u spodní stanice vytvoří, je to ale spíš výjimečné. Navíc jste o době čekání informováni na ceduli na vrcholku kopce, takže se můžete snadno rozhodnout, zda jet dolů nebo ještě brázdit sjezdovky na vrcholu.
• Právě tady jsme kdysi ověřili, jak snadné je pohybovat se tu s kočárkem. I když to tak na první pohled nevypadá, kočárek se do kabinky v pohodě vejde, aniž by se musel skládat, navíc s ním obsluha při nastupování pomáhá a následně informuje obsluhu horní stanice, ve kterém čísle kočárek jede, takže obsluha přijde pomoct i s výstupem. Zdálo se mi, že to samé dělali i v případě, že viděli, že nastupuje větší množství dětí. Do košíku kočárku jsme při výjezdu uložili i dětské lyže a všechny hůlky, takže i kdyby se obsluha někde zapomněla, nebyl by nástup a výstup problém. Také se nahoře dá dobře pohybovat pěšky, a to i s kočárkem, který se dá na mnoha místech zaparkovat.
• Restaurace jsou tu bývaly hned 3, letos ale byla jedna z nich zrušená. Pro děti nejzajímavější je asi ta, ke které se musí kousek sejít/sjet – Rotwandwieswnhütte. Před chatou je kopeček, kde děti mohou sáňkovat a bobovat, nebo si půjčit čluny na snowtubing. Je tu také mnoho pohádkových figurek, které vypadají tedy už opravdu hodně staře. Další je Rudi Hütte s příjemnou terasou (vč. lehátek), výhledem na okolní skalní masivy a výborným Tiramisu. Kolem oběda tu bývá rušno, a tak ji doporučuji zejména pro dopolední svačinku…dopoledne tu vůbec bývají úžasná.
• Z horní stanice kabinkové lanovky se lze přesunout ještě o něco výš pomou. Je zde modrá sjezdovka č. 4, ale určitě ji nedoporučuji úplným začátečníkům, začátek má dost strmý. I poma tu stoupá do celkem prudkého kopce, takže není vhodná na první nácvik jízdy na ní. Z této sjezdovky lze také odbočit na pěkný funslope. Přesto, že jde o krátký sjezd, má sedmiletá dcera se z ní (tedy z toho funslopu) letos nechtěla hnout ani přes příslib horké čokolády.
• Z Rotwandu také vede můj horký tip na první dlouhou sjezdovku pro děti, které se akorát tak rozlyžovaly na krátkých svazích a chcete s nimi pokročit dál. Od horní stanice lanovky totiž vedou hned dvě modré sjezdovky až do údolí – začátek je společný po sjezdovce č. 3, pokud budete pokračovat stále po ní, dojedete přímo k dolní stanici lanovky. Pro začátečníky je ovšem vhodnější odbočit cca ve třetině na sjezdovku č. 10b směrem na Signaue. Ve spodní partii se držte vlevo, abyste neminuli odbočku na sobí stezku. Jde o mírný, lehce vlnitý přejezd do Moosu, který je lemovaný dřevěnými sochami sobů doplněnými tabulkami s pravidly bezpečnosti na sjezdovkách. Cesta nakonec vyústí na kratičkou, ale pěknou sjezdovku č. 6 v Moosu, která je obsluhovaná pomou a je ideální pro menší děti na rozlyžování. Je mírná, ale není to už cvičná louka, ale skutečná sjezdovka. V jejím pravém úseku navíc bývají udělané kopečky na skákání. Na rozdíl od vrcholu Rotwandu tu poma nestoupá do příliš prudkého svahu, je tedy vhodná i pro děti, které se s ní setkávají poprvé. Bývá tu také prázdno, s výjimkou lyžařských školiček, které se tu ale vyrojí jen v konkrétní časy. Při naší první návštěvě, tedy když byly mé starší dceři 4 roky, byla u nás tato sjezdovka velmi oblíbená. (Nutno ale říct, že jsme bydleli 100 m od ní). Zpět na Rotwand se lze vrátit snadno – lesní cestou z horní stance pomy. Cesta končí u lanovky na vrchol.
• Zkušení lyžaři na Rotwandu ocení zejména černé varianty sjezdovky č. 3, mezi nimiž je i obávaná Holzriese, nejstrmnější upravovaná sjezdovka v Itálii. Skvělá je i červená sjezdovka č. 10, která z 3 odbočuje a obsluhuje ji vlastní kabinková lanovka ze Signaue, která se ovšem nevrací až na samotný vrchol. Navíc se po jejím sjezdu dá pokračovat na sousední kopec Stiergarten a z něj zas na Helm.
• Velkou atrakcí, která u horní stanice lanovky na Rotwand čeká, je 5km dlouhá sáňkařská dráha. Kdo nemá sáňky vlastní, může si je za poplatek půjčit u spodní stanice. Sjezd je opravdu krásný a v některých úsecích dost adrenalinový. I když jsem jela hned první jízdu společně s tehdy čtyřletou dcerou a zvládly jsme to bez karambolů, rozhodně doporučuji nezkušeným sáňkařům vyzkoušet si jízdu nejdříve samostatně. Napoprvé jsem se dost bála, že některý z kopců končících zatáčkou neubrzdíme a skončíme na dřevěném hrazení. S každou další jízdou jsem si ale sáňkování čím dál víc užívala. Bonusem pro nás tehdy bylo to, že se místo k lanovce dalo na konci sjet do Moosu až k našemu ubytování – oba dva sáňkařské dny jsme toho tehdy využily a po skončení provozu lanovky jsme si závěrečnou jízdu užily až k našemu penzionu. Kolem zářily kopečky zalité podvečerním sluncem a obě jsme po cestě litovaly, že nemůžeme zastavit na focení, jaká to byla nádhera.
Nesmí se sáňkovat v lyžácích, ale v běžných botách. Děti musejí mít helmu, kterou bych ostatně doporučila i dospělým.
Stiergarten
• Mezi Helmem a Rotwandem se můžete přesouvat na lyžích přes Stiergarten. Na tomto kopci není zázemí pro pobyt s dětmi, naopak jsou jeho dominantou dvě krásné sportovně laděné sjezdovky – červená 41 směrem k Rotwandu (s modrou alternativou 41a, kterou ale nemám vyzkoušenou) a černá 40 směrem k Helmu. Pokud máte ale možnost jezidit chvíli bez začátečníků, určitě Stiergarten nevynechejte, jsou to báječné sjezdovky. 41 je jižní svah, v plné parádě si ji tedy užijete v dopoledních hodinách, odpoledne už bývá o poznání nepříjemnější.
• Právě z vrcholku Stiergartenu uvidíte Tre Cime di Lavaredo. Výhled je to sice krásný, ale vzhledem k tomu, že se podle nich středisko jmenuje, asi byste čekali, že je neuvidíte jen z takové dálky. Navíc vypadají jako due a ne tre.
• Jednoznačně tu panuje větší klid, než na zbylých dvou kopcích.
• Mezi Stiergartenem a Rotwandem je údolí Signaue se dvěma restauracemi. Rustikální Larchenhütte má i dětské hřiště (dřevěný hrad). Moderní Zin Fux zas nabízí výborný Black Angus burger, který tu, pokud vynecháte hranolky, vyjde na 13 EUR. Děti nejspíš nejvíc zaujme přítomnost lam, které mají přístřešek hned vedle restaurace.
Kromě těchto tří hlavních kopců tu najdete i další svahy, se kterými mám ale zkušenost jen letmou.
Při naší druhé návštěvě jsem chtěla zkusit kus Giro delle Cime, tedy okružní cesty po středisku, ze které jsem pravidelně jezdila jen trasu mezi Helmem a Rotwandem. A tak jsem se vydala z Rotwandu směrem na Kreuzberger Pass (Passo Monte Croce). Přejezd se mi líbil, ale nešlo o žádné sjezdové lyžování, spíš to připomínalo výlet na běžkách krásně zasněženým lesem. Kreuzberger Pass se mi líbil jak po vizuální stránce, tak proto, že místní krátké sjezdovky byly prakticky prázdné. Toto místo bych doporučila pro chvíle, kdy děti chcete nechat bezpečně lyžovat, aniž byste na ně museli nějak zvlášť dohlížet.
Následně jsem se vydala směrem Val Comelico, tady mě už cesta nijak nebavila, vzhledem ke klesání se velmi zhoršovala kvalita sněhu. Nakonec jsem přijela na místo, odkud se dalo jet jen skibusem. Tím jsem dojela do Val Comelico, ale protože už jsem neměla dost času, zdejší svahy jsem si nevyzkoušela a jela zas hned zpět. Cesta autobusem mi přišla zdlouhavá a neměla jsem už znovu potřebu výpravu opakovat (příště bych se vrátila zpět hned z Kreuzberger Passu). Na současných ski mapách je vidět, že propojení lanovkami je ve fázi projektu. Pokud se jej podaří dokončit, bude snad toto cestování záživnější, než teď, kdy není možné obejít se bez skibusu.
Protože jsem tu nikdy nebyla s dítětem, které s lyžováním teprve začíná, nemám vyzkoušená místa, která jsou pro tu úplně první výuku vhodná. Rozhodně tu ale taková jsou. Naproti lanovce na Helm v Sextenu jsou cvičné louky zvané Waldheim, s pomami i pojízdným pásem, ve Vierschachu najdete také jezdící pásy hned nad střediskem Punka. Pokud preferujete výuku ve vyšších polohách, můžete vyrazit na kopec Haunold (Monte Baranci) s dětským areálem na vrcholu. Další cvičné svahy najdete např. v Toblachu.
Kam se vydat dál
Ať už se děti rozlyžovaly tak, že jim středisko začalo být malé, nebo s sebou máte dospělého lyžaře, který chce vyrazit do některého z top středisek Dolomit, rozhodně máte příležitost posunout se dál.
Nejsnažší je cesta na Kronplatz (Plan de Corones). Tam dojedete vlakem z Vierschachu, Innichenu nebo Toblachu (z toho je to nejblíž a cesta trvá půl hodiny). Vlak jezdí každou půlhodnu. Ze Sextenu je bohužel potřeba do některé z těchto vesnic popojet autem nebo autobusem. Pro děti bývá zážitek už samotná cesta s lyžemi vlakem. Do lanovky se nastupuje přímo z perónu, kde si také můžete koupit permanentku, pokud jste přijeli bez ní. Je také na Vás, jestli pojedete v lyžácích už vlakem, nebo se přezujete až na nádraží pod Kronplatzem a boty si uložíte v depotu. Z nádraží se necháte lanovkou vyvézt na vrchol, odkud se rozbíhají jedna sjezdovka vedle druhé. Nutno říct, že vrcholek je extrémně rušný, naštěstí se ale lyžař po kopci rozprostřou a tak už po pár desítkách metrů jízdy máte mnohem větší klid. Můj tip je, vybrat si k výletu sem den, kdy není moc teplo a není úplně jasno. Celý vrcholek je holý a sníh ztrácí kvalitu velmi rychle. Čeho tu je ale dostatek, je zábava pro děti. Je tu jak menší funslope s průjezdem strašidelným hradem a tlamou draka, tak větší ve fun parku, kterému byste se možná vyhli, protože na první pohled vypadá až moc adrenalinově – jelikož má variantu pro experty – je tu ale i snadná varianta zahrnující jen spirály a tunel. Když jsme tu před lety byli, nechali jsme děti nějakou část dne v místní velké herně, do které nám k našemu překvapení vzali i tehdy dvouletou dceru. Komunikace mezi slečnami v herně a našimi dětmi probíhala bez problémů v angličtině a pro nás to byla tehdy jedna z prvních zkušeností s tím, že u dětí jazykové bariéry neplatí.
Další nejdostupnější středisko z Dolomiti Superski je Cortina d’Ampezzo, kterou doporučuji každému, kdo chce poznat ty opravdu nejdolomitovatější Dolomity. My jsme se do ní vypravili letos a byl to vrchol našeho lyžařského týdne. Nutno říct, že nemám žádná doporučení pro rodiny s úplně malými dětmi nebo začínajícími lyžaři, protože letos jsme to už nemuseli řešit. Stejně jako u Kronplatzu, i tady jsou ve výhodě ubytovaní v Toblachu, na cestu autem jim stačí pouhá půlhodinka, kterou určitě stojí za to obětovat. My jsme ze Sextenu jeli 50 min, ale ani tak jsme rozhodně nelitovali. Cesta navíc vede krásným údolím, kterému dominuje výhled na Monte Cristallo (na ten mimochodem doporučuji zajet se podívat i v případě, že co Cortiny nepokračujete). Vybrali jsme si oblast Tofana – Ra Valles. Tam jsme strávili celý den. Přestože se údolí Cortiny jen zelenalo, tady nahoře byl sníh kvalitní až do pozdního odpoledne (což se nedá říct o sjezdovkách táhnoucích se do údolí). Výhledy jsou tu opravdu ohromující. Sjezdové tratě jsou široké a mají většinou modrou klasifikaci (jsou ale rozhodně prudší, než modré v Tre Cime), najdete tu ale i ostřejší červené. Navíc skuteční nadšenci jistě nevynechají černou sjezdovku 51, kde se jezdí ženský světový pohár – tou se z Ra Valles sjíždí do nižších poloh.
V Cortině bylo překvapivě málo lidí, pouze restaurace byla v době oběda přeplněná. To byla vlastně jediná věc, na kterou bych si mohla stěžovat, možná snad ještě na to, že je potřeba sem vystoupat prostřednictvím velkokapacitní lanovky. A naší sedmileté dceři se zas nelíbilo, že tu nejsou žádné funslopy (které by jistě šly najít v jiných částech střediska). Jestliže jsem pro Kronplatz doporučovala spíše den se zataženou oblohou, pro Cortinu naopak doporučuji den co nejjasnější. Výhledy jsou tak ohromující, že by byla velká škoda o ně přijít. Nadmořská výška i orientace svahů jsou zas příznivé pro udržení sněhu v dobré kvalitě i během teplého slunečného dne.
Závěrem
Přestože naše letošní jarní prázdniny vyšly na velkou celoevropskou oblevu, měli jsme lyžařské podmínky relativně dobré. Pravda je, že lyžovat jsme chodili hned na ranní manžestr a odpoledne už jsme se (až na pár politováníhodných omylů) drželi jen v horních partiích, kde navíc bylo více lidí, než jsme byli z dřívějška zvyklí. Přesto jsme nikdy nikde dlouho nestáli ve frontě – a to přesto, že jarní prázdniny byly v plném proudu i v ostatních evropských zemích. Podle zkušeností dalších lidí, které ve stejném termínu byli v různých jiných střediscích, tu byla situace dost nadstandardní. Stejně tak jsme tu našli místa v údolí, která, na rozdíl od zcela zelených jižních svahů, byla zasněžená a měla tu pravou zimní atmosféru – například jsme si užili krásnou podvečerní procházku kolem lehce zamrzlého Toblacher See. Jestliže jsme byli dříve nadšení z toho, jak rychle se dostaneme na svah a že je tu pěkně pohromadě lyžování i zábava pro nejmenší, dnes oceníme snadný přesun do dalších středisek, kde bychom jen těžko hledali cenově dostupné ubytování. A přestože už pro nás dávno není důležité, jestli se někam dá jet s kočárkem a jestli je tam dětské hřiště, středisko máme stále rádi a cítíme se v něm jako doma.
Další lyžařské články najdete zde.
Pomohl vám některý z článků? Podpořit jejich vznik můžete zakoupením mých průvodců.
Nebo mě můžete pozvat na rohlík s oslizlou okurkou:-)
Zanechat komentář