První díl povídky ze života s názvem „Zítra začnu“ si přečtěte tady.
Přicházím domů, zapínám pračku a zpytuju svědomí. Jano, vždyť jsi tentokrát FAKT byla odhodlaná, tak kde nastala chyba?
Hlavou mi letí představa toho, jak se snažím v létě narvat své tělo do neoprénu, načež obsluha spouští vlek wakeboardu a má stehna i tricepsy začínají vibrovat a plandat jak fackující vytahané tváře při seskoku padákem. Já padám hubou do té ledové vody, protože mé nohy i ruce jsou příliš slabé na to, aby se na wakeboardu udržely. Vyvalily se vlny zdola…, o berličce hnáty křivé, hlas vichřice podoba: Boha jeho čertova noho, co jsi to jen těm dětem v létě slíbila? Na co jsi myslela?
Jenže v červenci se vám zdá, že červenec příštího roku je budoucnost tak vzdálená a úplně rozmazaná, že jste dětem schopni slíbit cokoliv, jen ať vám už konečně dají pokoj, že jo.
Zapínám počítač a googlím. Najdu si trenérku! Ženu, samozřejmě. S cizím svalnatým chlapem, který v posilovně heká, bych něco tak citlivého jako je kvalita mé svalové hmoty sdílet nemohla.
Chvíli váhám, ale pak ten email odbouchnu. Ve zkratce: místo svalů za ta léta rosol…potřebuju svaly TEĎ HNED. Tečka. Ideálně bezbolestně. Bez biče to nepůjde, jsem marnej, fakt odolnej případ. Udělej s tím něco. Do léta chci mít minus deset kilo. Díky. Tečka.
Naše první setkání probíhá v gymu. Omluvte mou terminologii, ale když řeknu gym a ne posilovna, cítím se minimálně o deset let mladší. Představuju svůj plán: chci do léta svaly místo rosolu, to hlavně. Chci se cítit pružná a pevná, prostě mladá a když to půjde, tak zhubnout 10 kilo. Myslím si, kdo ví jak v pohodě to nebude, brnkačka, však je konec října! Mám na to 8 měsíců a instagramy slibují zázraky na počkání, tam padají kila s každým reels! Jano, vždyť chodíš po vejletech a před ani ne třiceti lety jsi dělala atletiku, to pude, neboj, to se nezapomíná!
Trenérka se na mě podívá a pronese něco, co nechceš slyšet, ale co se ukázalo jako krutá realita: je to ambiciózní plán. Pojďme na to raději pomalu, ale udržitelně!
Oukej, to zní rozumně.
Jenže pak dodá: Ale bez změny stravy to asi nepůjde.
Wait! Stop! Rozjedou se mi sirény v hlavě. Pojďme si vyjasnit, jaký karty, holka, držíme. Jsem schopna cvičit, ale nejsem nějaká Fifi Barbína, co si nedej Bože odměřuje zrníčka a klasy na váze, jen aby náhodou nesnědla o kuličku pohanky víc! Vždyť já nevážím, ani když peču! Neměřím, když šiju. Mým jediným kalibrovaným měřidlem je můj odhad. Činky budou muset stačit! Věř mi, to nedám! Na mě nějaký proteiny a kolageny ani nezkoušej!
Myslím, že své stanovisko vyjadřuji naprosto jasně a vzhledem k tomu, že na kontrolní otázku, jestli vím, v čem jsou bílkoviny, se netvářím úplně jako centrální mozek lidstva, dostávám svůj první domácí úkol. Já byla vždycky šprtka!
Úkol zněl jasně. Sleduj bílkoviny. Zjisti si, kolik jich v tom, co jíš, je. Víc po tobě nechci.
Odcházím z gymu lehce vyřízená. No dobře, nemůžu najít východ a místo dveří ven otvírám dveře do sklepa. Mně ty dveře nikdy moc nešly.
Doma opatrně obracím obal pohankové kaše, kterou jsem si jako správný Plha koupila ještě před prvním tréninkem. Hledám bílkovinu.
Jak jako? Tak málo??? Vždyť je to hnusný, nedá se to žrát, to musí být plné bílkovin!
A od té doby se stává bílkovina součástí mého života. I instagram to ví a valí na mě jeden tip za druhým. Stejně tak jsem pochopila, že žena po 40 ty svaly fakt ale potřebuje. Algoritmus je sviňa a valí to na vás tak dlouho, dokud jednoho dne nezjistíte, že klepete VLASTNÍM šejkrem svůj první protein.
Na lednici lepím svůj první měsíční kalendář. Cíl je jasný. Každý den, KAŽDÝ DEN, JANO!, KAŽDÝ, je ti to jasný?, si zaznamenat 10 minut aktivity, kdy budu dělat něco navíc. Kdy se zvednu s vědomím, že jdu dělat něco pro změnu životního stylu, který by mohl nést pracovní název „Jana opět na útěku!“ Tentokrát nedoháním svůj kariérní vlak, který odjel a ani nezatroubil, natož aby přibrzdil, ale utíkám krizi středního věku, která se na mě valí v plné rychlosti a řve jak kráva.
Cíl je jasný – vybudovat si návyk. Víc než 10 minut denně to být nemusí a může to být cokoliv, co bych normálně neudělala.
Do Zásilkovny nově nejedu autem, ale jdu pěšky s batohem na zádech. Jupí, budou Vánoce, to se celkem naběhám!
Jdu s tříděným odpadem, i když ho vynáší manžel a vezmu to zpátky prodlužkou.
Jdu vyzvednout syna na fotbal dřív a dávám si své první dva ovály na staďáku. Ve tmě, ofkós.
Jdu se na 15 minut projít, i když se mi v dešti fakt nechce.
Opráším kartičky s cviky na pánevní dno a deset minut cvičím.
Zapínám konečně první lekci online Pilates živě. Adélo, nevykecávej se a počítej, už nemůžu!
V kalendáři mi přibývají křížky stejně jako kilová závaží na ose v posilovně. A já se za ně chválím. Za těch blbejch deset minut, kdy jsem šla a něco udělala. Jedno co.
Střih. Klapka.
Přibližně po dvou týdnech měním názor a začínám fotit své jídlo a posílat ho trenérce. Nezapomenu na to, co se mi vždy honilo hlavou. „Bude si myslet, že moc žereš! Uber! Nefoť to všechno! “ A to si samozřejmě pro fotky vybírám ta lepší jídla a pro kompozici tam nakládám i nějakou tu zeleninu, pro kterou bych normálně byla líná jít do lednice, že jo. 🙂
Přichází ale velký šok.
Ty bláho, ani ve snu by mě nenapadlo, že jím prostě MÁLO! A hlavně, i když jím zdravé věci, jím děsně blbě. Ačkoliv nejím sladkosti (jsem tým brambůrky a tataráček s topinkou), moje strava je jeden velký sacharid. Bílkovinu bys pohledal.
Z mé trenérky se pro mě stává bohyně. Kdyby řekla: „Sežer hovno“, sežeru hovno. V příštím životě chci být trenérka. Tu každý poslouchá. Mě nikdo neposlouchá. Musí to být krásné, když někdo dělá to, co vy říkáte a obdivně k vám vzhlíží.:-)
Ani ne za tři týdny jsem hrdou majitelkou nové stolní váhy s funkcí TARE! Ty vado! To je hustá věc! A já, věčná odpůrkyně QR kódů a aplikací si stahuji do svého telefonu kalorické tabulky. Nevím, není to fakt ta krize středního věku? Ale jedno vím jistě. Je to naprostý game changer! Díky tabulkám začínám o jídle přemýšlet. Vnímat ho. Plánovat ho. Ale hlavně – začínám jíst! Skutečně a pravidelně jíst. Nehladovět. Neodbývat se. Neprasit. Jako takhle, občas bych do sebe ty chipsy i narvala, to zase nebudu dělat frajerku, já si umím nalít čistého vína, ale těch chvil je fakt relativně málo. Já prostě nemám tolik hlad a chutě. Naprosto přirozeně bez větší újmy a strádání začínám pomalilinku hubnout. Wow! Tohle mělo určitě v matematice nějaký název, to je nějaká ta tautologie, ŽRACÍ PARADOX. Jíš a hubneš.* No nekup to! To se mi líbí!
*samozřejmě se taky musíš ale hejbat, že jo:-)
Měsíční kalendáře na lednici přibývají.
Z deseti minut denně pohybu navíc se stává třicet minut denně, ale postupem času si umím zařadit i odpočinkové dny.
Z třiceti minut denně se stávají tři silové tréninky týdně a takřka hodinové běhání doplněné půlhodinkou s online pilates.
Z nula kliků se stává kliků deset a to ve třech sériích za sebou! Dva – tři – pět – sedm- a najednou jich tam je deset, chápeš to?
Ze dvou uběhnutých oválů se stává oválů dvacet. Ještě teď vidím sebe samou, jak se vracím z běhání ve tmě a zářím jak pouliční lampa. Dnes jsem dala pět oválů! Dnes Sedm! Rekord, dala jsem jich deset! Ty bláho, dneska dvanáct! Mám osobák, patnáct! Jupí, sedmnáct! Chápete to? Hele, já jich dala dvacet a přestala jsem, jen abych neměla ten osobák moc vysoký!
A konečně, konečně udělám i shyb!
Po pěti měsících mám svaly, které jsou vidět. Ten na lýtku si pořád prohlížím. Jsem nově narcis! A dole mám 6 kilo. Instagram ať si nas… na zázraky a padající kila jen tak zadarmiko kilčo za týden nevěřím.
Sice si toho ještě nikdo nevšiml, ale já to vnímám a jsem na sebe nesmírně hrdá!
Jo, dokázala jsem to!
Cítím se ve svém těle skvěle, i když mám stále dvě brady a tři břicha a tricáky se mi klepou ve větru. Jsem totiž mnohem pružnější, pevnější a vzpřímenější. Nefuním tolik (i když cestou na Mariinu vyhlídku mi stále plíce vyskakují z krku) a jsem otužilejší! To asi to běhání v zimě a procházky v dešti.
Jo, věřím, že ten wakeboard nějak zvládnu!
Boha jeho čertova noho, už jenom dva měsíce! Nevíte někdo, proč jsem to jenom slibovala? :-))
Ale jsem moc ráda, že to mělo tuhle pozitivní externalitu, fakt že jo.
I am back!
PS.
A co mi pomohlo?
- Moje trenérka. Bez ní bych potila krev a pásla se v lupení v dobré víře, že mi to změní život. Tohle je ale cesta do pekel.
- Být trpělivá. Neztrácet hlavu, když se nic nedělo, protože ono se dělo! Každým pohybem a zdravějším jídlem jsem pro sebe udělala něco ohromného!
- Mít konkrétní cíl (být ready na wakeboard) a jasné mezicíle (udělat klik, uběhnout o kolečko víc, zvládnout shyb, vytvořit si návyk každý den něco pro sebe udělat).
- Neptat se, chce se mi? Ale ptát se takto: co budu dělat? Velkou inspirací mi v tomto byl i instagramový profil https://www.instagram.com/anna.marie.minus60kg/?hl=cs
- Dělat to s radostí, pro sebe, s pocitem, že každý krůček se počítá! A v jídle každé semínko. Jo, už nejsem líná si dojít pro chia semínko, konopné semínko nebo černý sezam, nasekat ořech navíc a posypat jím salát…
- Chválit se za každý miniúspěch (těch blbých 10 minut) a nehroutit se z toho, že to někdy nevyšlo.
- Mít hecovacího parťáka, který vám tu prdel z gauče zvedne, i když se vám nechce. Hani, díky!
Pokud jsem nějak pomohla já vám, budu ráda za pozvánku třeba na protein:-D
A nebo si kupte rovnou rovnou mé průvodce a vyrazte do přírody!
Zanechat komentář