Topila jsem se.
Ve vodě. V krvi. Ve vlastních výčitkách.
Ale postupně.
Je pošmourné ráno. Vracím se autem ze svého ranního výletu. Přejíždím železniční přejezd a pomalu zrychluji. Po ranním deštíku je ještě mokrá silnice, tak jedu o něco pomaleji, než je povolená rychlost. Ale nejsem žádnej šnek, co by brzdil provoz. Když v tom, jen pár metrů za přejezdem, mě těsně před zatáčkou, pěkně na plné čáře začínají přejíždět hned dvě auta nalepená těsně za sebou. „Debilové,“ proletí mi hlavou těsně před tím, než proti nim ze zatáčky vyjede nic netušící auto. „A doprdele!“
A pak už jen ve zpětném zrcátku jak v mlze vidím auto, které za nic nemůže. Jen se ocitlo v blbou chvíli na blbém místě, kde si někdo honil ego nebo dvě minuty k dobru. Točí se ve smyku, převrací se na střechu a končí v poli těsně před stromem.
Jsem jak paralyzovaná. Klepou se mi ruce. Až asi na desátý pokus se mi daří odblokovat klávesnici. Volám rychlou. Jano, soustřeď se. Kde jsi? Odkud jsi jela, kam, přejezd…panika, zamrznutí…
Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Přijíždím domů a nejsem schopna o tom vůbec mluvit. Brečím. Byl to šok, který mě doslova vyřadil na pár hodin z provozu.
Pak nastupují výčitky. Co všechno jsem měla udělat jinak, lépe… Co jsem udělala blbě. Co jsem neudělala.
Jano, k čemu ti bude tohle „co by kdyby?“ Leda tak k prdu. Pojď radši udělat něco, abys příště reagovala ještě líp, abys tak nezamrzla!
Když jsem před třemi lety absolvovala jednodenní zážitkový kurz Zdrsem, měla jsem jasno. Tenhle kurz chci dělat co dva roky! Kurz byl naprosto skvělý a navíc si člověk naplno uvědomoval, že ten pohled na krev, otevřené rány a lidi v nabouraném autě je potřeba v rámci simulací trénovat častěji, pokud chce předejít zamrznutí a paralýze, když „dojde na věc“ v reálné situaci.
Jenže znáte to. Jó… časem…příště…teď nestíhám…teď nemám peníze…příště… Já vím, pak, později, příště….Jenže čas nenápadně letí. A než se konečně rozhoupete, může být pozdě.
Pro mě byla tato zkušenost jasným impulzem k tomu, abych se konečně přihlásila na „opáčko“. Ale tentokrát jsem věděla, že chci ještě víc – chci si to osahat ještě víc, zažít to intenzivně, dostat pod kůži! A tak jsem si z nabídky Zdrsem vybrala jeden z nejdelších neoutdoorových kurzů – Standard. Pět dní plných simulací i teorie, kterou (nejen) jako každý rodič 100 % oceníte.
Dušení (včetně miminek), zásah el. proudem, resuscitace, febrilní křeče, AED, otevřené rány, vražené větve do břicha, popáleniny, alergické reakce, mrtvice, infarkt… Řeknu vám, zdálo se mi o tom i v noci a po kurzu jsem pár dní tahala z pračky gumové rukavice místo papírových kapesníčků!
S trochou nadsázky by se dalo říct, že se na kurzu topíte „v krvi“.
Přijde vám to nechutné? Bojíte se, jestli byste to zvládli? Na to se vás nikdo nebude ptát, až se jednou ocitnete v reálné situaci, kdy poteče skutečná krev a ne nabarvená šťáva nebo červený med. (A jasně, všichni si přejeme, abychom to nikdy nezažili…) Kdy jindy si to zažít „nanečisto“ než ve chvíli, kdy jste v bezpečí a je to jenom „hra“.
K tomu topení. Na kurzu Standard se budete skutečně i topit! A to byl pro mě jeden z nejsilnějších aha momentů. Zachránit tonoucího je mnohem náročnější, než jsem si kdy představovala. Simulace v bazéně pro mě osobně znamenala asi největší vystoupení z komfortní zóny. Zachraňovat tonoucího v hloubce se ukázalo jako velmi fyzicky náročné a po prvním pokusu, kdy jsem tonoucího málem utopila, jsem to chtěla vzdát. Ale Jano, kdy jindy si to zkusit, když o nic nejde! Tak jsem to nevzdala a trénovala dál. Pamatujte si – když se tonoucí „mrská“, háže rukama, představuje pro vás reálné nebezpečí. Ač to zní hrozně a nedovedu si to moc dobře v praxi představit, v zájmu vaší bezpečnosti je lepší tonoucího „nechat přiutopit“ a pak pokračovat v záchraně…
Ale víte co? Běžte si to vyzkoušet. Ideálně na kurz. Fakt!
Pro mě byl kurz opravdu velkým přínosem. A navíc to byl skvěle strávený čas v dobré společnosti. Protože první pomoc přitahuje moc fajn lidi! Ať už skvělé lektory nebo samotné účastníky kurzu.
Tak neváhejte. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra.
A víte, že na kurz můžete poslat i děti? Obě mé děti mají kurz za sebou a byly z něj naprosto nadšené. Absolvovaly ho ve věku 10 a 12 let.
Inspiroval vás můj článek?
Víte, že můžete fungování blogu očištěného od jakékoliv reklamy podpořit?
Zanechat komentář