Zítra začnu!
Už mi to doma sice nikdo nevěří, protože já už začínala tolikrát! Ale já jim ukážu! Pche! Budou koukat, co máma Jana dokáže!
Teď je to totiž jiné. Cítím to. Dám to!
Ráno balím tašku Nike, která stála minimálně tak sedm let na dně skříně. Co já jsem se s ní před dětma nachodila do posilovny! No, už se trochu drolí, zub času si zahlodal očividně i tady ve skříni. Z botníku vytahuji boty na běhání, které jsem za posledních sedm let nazula asi tak… no, asi tak nikdy. Plus minus. Nalijme si čistého vína, unáhlená koupě. Na tyhle kaufy já jsem byla vždycky expert. Do toho zhubnu! Začnu cvičit! Tyhle gumičky na posilování potřebuju! Hovno, hovno, zlatá rybka. Akorát ti to bude viset zase na žebřinách, na který věšíš leda tak vypraný košile.
Jedu. Není cesty zpět.
Cestou mě na obchvatu vytroubí kamión, protože na dálnici nejedu moc rychle. Debil, kdyby věděl, na co se chystám! Ještě zaparkovat, to je vždycky největší stres. A jde se na věc.
Vcházím do nákupního domu a vydávám se vstříc svému novému já.
Tady někde by to fitko mělo být, ne? GYM! Nablejskanej GYM plnej proteinů, to je přesně to, co hledám! Koupím si minimálně čtvrtletní permici a vyždímu ji jak hadr na podlahu! V dálce na zdi rozeznávám fotky posilovacích strojů. Mířím k nim, cítím uvnitř zmatek, můj vnitřní hlas křičí jasně „Vrať se do auta!“, krok zpomaluje a najednou mě zachvátí panika.
Tyvole! Kudy se tam chodí??? Já jsem tak marná, že snad nenajdu ani vlez do toho GYMU… Já přece píšu průvodce, já se musím umět orientovat! Na zdi polepené tapetou s obrázky interiéru fitness centra odtuším něco, co by mohla být taková divná klika. Pokouším se za to vzít. Ha, není to klika! Je to nějaká random páčka k ničemu. Ony to totiž nejsou dveře, on je to jen bilboard s random páčkou k ničemu! No tak nic, dělám, že se nic nestalo a rozhlížím se, jestli mě viděl někdo z food courtu, co je opodál. Neměla bych si radši koupit nějaký čínský nudle a jet domů, však žijem jenom jednou, tak nač se trápit? Chvíli běhám sem a tam a pak zjišťuju, že fitko není ve třetím patře, ale v přízemí… Hned vedle supermarketu. Inu, myslí tu na praktické ženy, Jano, jsi tu správně!
Konečně jsem na místě. Tady mají dveře otevřené. Nebo takhle – tady dveře vůbec nejsou, ani vrata, tohle je open space v praxi. Úplnej show room. Tady lákají nebohé ovečky na vysportovaná těla, protože čučíte na první dobrou dovnitř, i když jdete jen se slinou na bradě do supermarketu pro koblihy a sekanou ke svačině. Nemůžete nevidět ty nabušence v tílkách, jak tahají činky a hekají u toho. Zastavuji se a dělám, že něco hledám v kabelce. Slowmotion. Všechno se zpomaluje a já sleduju svůj rozhodovací proces jak na filmovém plátně.
Tak Jano, jdi! Vlez tam! Už jen pár krůčků a jsi za prahem nového života!
No a najednou v tom filmu pro pamětníky vcházím do supermarketu. Kupuji prací prášek v akci, koblihu a jedu domů…
No, tak první pokus úplně nevyšel.
Ale našla jsem vchod. I to se počítá, no ne? Však se říká, krok za krokem, ať nepřepálíš start…
#truestory
PS. O tom, jak jsem se z nula klasických kliků dostala na deset, ze dvou uběhnutých oválů na šestnáct a zhubla u toho pět kilo, tak o tom zase někdy jindy. Nechci to totiž zakřiknout…
Zanechat komentář