„Děkuju, moc děkuju! Já strašně ráda čtu!“
Odpovídá mi plynulou angličtinou a prohlíží si s vděkem knížky, které jsem jí donesla. Odhaduju, že jí je 16, možná 17. Je ve věku, kdy jsem já s holkama nejraději řešila, kdo s kým chodí, kdo ze starších kluků na gymplu se na nás na chodbě podíval nebo nedej Bože dokonce i usmál a další důležitosti v životě dospívajícího teenagera. Co na sebe, jaký make-up a jak zvládnout maturitu.
Když začne vyjmenovávat autory, které má ráda, rozplývají se veškeré mé pochybnosti, že tohle všechno bylo jen naoko, aby neurazila, když už jsem jí ty knihy donesla. Asi fakt ráda čte!
Rozhlížím se po pokoji, kde teď bydlí. Velká místnost, která dřív sloužila jako zasedačka. Teď v ní jsou sotva metr od sebe lehátka. Nevím přesně, kolik, asi tak dvanáct, a na každém ‚bydlí‘ někdo jiný. Náhodní spolubydlící. Lidé, co se ještě včera neznali, tu teď vedle sebe spí. Děti, jejich mámy, slečny i babičky nebo staří pánové. Některé mají vedle lehátka cestovní tašku, některé jen igelitku. Některé nemluví, některé brečí, některé se usmívají, aby rozveselili děti. Lidé, kteří vám s vděkem a přirozeným studem podají své špinavé prádlo na vyprání – jediný hmotný majetek, kousek svého ‚domova‘, který aktuálně mají. Lidé, kteří s vděkem přijmou jídlo, které jim přinesete.
I čtyři roky poté si vybavím každé setkání a každý příběh…
Kamile je z Charkova. Letos jí bude už 21 let. Za ty čtyři roky od začátku ruské invaze na Ukrajině se má dcera dostala pomalu do věku, ve kterém jsem Kamilu tehdy poznala. Nedovedu si představit, že by má dcera musela prožívat to, čím si prošla Kamila. Bát se o život. Ze dne na den změnit prostředí, ve kterém žila. Odejít do neznáma. Přijít o kamarády, o své ‚doma‘. Nevědět, co bude zítra. Dovedu si ale moc dobře představit, že kdybych byla v situaci, ve které byla Kamilina maminka, jednala bych stejně. Popadla bych své děti a utekla s nimi do bezpečí. Protože každý rodič chce pro své děti to nejlepší – a hlavně bezpečný život!
„23.2.2022 se všichni v mém okolí bavili o tom, že je možné, že na Ukrajině začne válka, ale skoro nikdo to nebral vážně. Další den kolem čtvrté ráno mě probudil příšerný výbuch. Měla jsem pocit, že přímo vedle okna vybuchlo auto. Dostala jsem obrovský strach. Telefon jsem měla plný zpráv. Ve skupině se spolužáky na Instagramu jich bylo asi čtyřicet. ‚Kámoši, začalo se u vás střílet?‘ ‚Musíte z Charkova utíkat.‘
Když jsem si psala se spolužáky, zavolala mi mamka a řekla, že se „to“ začalo. Přiběhla ke mně (byla jsem u babičky o dvě patra níž). Babička s dědečkem nic neslyšeli, tak jim to mamka řekla. Šly jsme domů do bytu. Pořád jsem si to nemohla uvědomit. Dokonce jsem se začala oblékat do školy. Mamka se na mě podívala jako na blázně a řekla: ‚Kamilo, jaká škola? Začala válka.‘
Vzaly jsme pár věcí a šly k nejlepší kamarádce mamky, protože měli sklep, kde se dalo schovat. Celý den jsme slyšely výbuchy a četly zprávy o okupaci a raketách. Večer jsme spaly u babičky ve strachu.
Nějakou dobu jsme bydlely u kamarádky a občas chodily do suterénu. Pamatuju si, že jsem četla knížky a skládala puzzle s její dcerou, abychom se nezbláznily. Měly jsme pocit, že to brzy skončí.
Dne 8. března ruská raketa zasáhla školu nedaleko našeho domu. Měly jsme pocit, že celý dům nadskočil. Maminky se rychle rozhodly, že musíme odjet z Ukrajiny. Neměly skoro žádný plán, chtěly jen zachránit životy svých dětí.
Každá z nás měla jen jeden batoh. Chtěla jsem se rozloučit s babičkou a dědečkem, ale mamka mi to zakázala, aby se o nás nebáli ještě víc. Cestou na nádraží jsme viděly zničené domy. Vlak byl přeplněný. Cesta z Charkova do Užhorodu trvala 25 hodin. K jídlu jsme měly pouze jeden malý pytlík s sušenkami. Naštěstí nám v Užhorodu dobrovolníci dali polévku. Nikdy mi nic nechutnalo víc.
Do Česka jsme jely přes známé. Cesta trvala čtyři dny. Když jsme dorazily a zavolaly babičce, že jsme v bezpečí, strašně se jí ulevilo.
V Česku nám hodně lidí pomohlo s jídlem, oblečením i bydlením. Jsem nekonečně vděčná všem, kdo mi pomohl a jiným Ukrajinkám. Dnes už tu bydlím čtyři roky, studuji, pracuji a jsem vděčná, že žiju v bezpečí. Často myslím na tu sedmnáctiletou holku, kterou jsem byla před válkou. Těšila jsem se na maturitní ples a nejvíc jsem se bála o maturitu. Rusko se rozhodlo, že bych se radši měla bát o svůj život.“
Jsem ráda, že jsem s Kamilou ve spojení a občas si napíšeme. Že se jí daří v rámci možností dobře. Má tři práce. Hlídá už čtvrtým rokem dcerku jedné mamince samoživitelce, doučuje angličtinu a pracuje v obchodním centru. Už dávno odmaturovala. Dodělává si bakaláře a ráda by pokračovala v magisterském studiu. Ráda by byla učitelkou. Ale hlavně žije v bezpečí…
A prarodiče? Ti jsou už slabí, staří a chtějí žít doma. Už nechodí ani ven. Stará se o ně Kamiliny kmotra a také pečovatelka.
„V lednu jsme za nimi byli. V zimě je to nejhorší, protože Rusové vždycky zaútočí na elektrárny právě tehdy, když je největší zima. Když bylo -17 stupňů, tak došlo k masivnímu útoku na elektrickou stanici a nefungovalo topení a nebyla žádná elektřina. Prarodiče museli mít na sobě celý den bundy a čepice, i přesto že byly doma. A tři noci v kuse jsme museli spát na chodbě kvůli útoku…“
Kamilo, děkuji za sdílení…
—————————————————————————
Před čtyřmi lety jsme stáli na nádražích, nosili deky, vařili polévky a otevírali dveře svých domovů. Byla cítit sounáležitost. Možná i proto, že jsme si dokázali představit, že by se něco podobného mohlo stát i nám.
Z modro-žluté vlajky, která byla na začátku výrazem solidarity, se pro některé postupně stala nálepka. Téma, které rozděluje a vyvolává negativní emoce.
A přitom se nezměnilo to podstatné.
Jsou to lidé.
A právě poznání jejich příběhů, sdílení osudů a naslouchání je cesta k vzájemnému pochopení a respektu – k uvědomění si, že to nejsou „oni“, NĚKDO, ale lidé. Stejně jako my.
Další příběhy najdete zde:
Zanechat komentář