Světe, tady jsou mé děti!

„Ahoj Jano, zdravím Tě z Francie. Díky za krásné webové stránky. Inspiroval jsem se na výlet. Denis.“

„Ty bláho! Má sláva překročila hranice České republiky“, proletělo mi hlavou. A vzápětí tam doteklo i tohle: „Ty vole, nějakej Francouz ví, jak se jmenuju!“

AHA.

ILUZE SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

Ono to trošku svádí k tomu si myslet, že nás sledují na sociálních sítích „ty fajn lidi“. Ty lidi, co s námi interagují. Ti „naši“. Však dost často mezi influencery zaznívá takové to „Ahoj moje bublino, moje rodino, jste skvělí!“ Jak kdyby ta bublinka byla opředena jakousi zvláštní oboustrannou důvěrou. No jo, jenže kolik dírek ta bublinka asi tak má… Zajímalo by mě, jestli influenceři, kteří sdílejí nejen své životy, ale i identitu svých dětí, občas mrknou na své nové sledující a co to s nimi dělá. Já ano. Tu a tam se tam mihne anonymní profil, divný chlap, cizinec s anonymním profilem… Nezbývá než poškrábat se na hlavě a zamyslet se, jestli s ním chci sdílet to, jak se mám a jak si hrají moje děti. Asi ne no… A to nemluvím o těch profilech, které se tváří jako ty „hodné“. Kdo já vím, kdo se za nimi ukrývá a proč mě vlastně sleduje. Přemýšlím o tom čím dál víc a překotný nástup AI to celé ještě umocňuje.

Nesleduje vás na sítích náhodou Pikaču?

NEJSOU TO JEN ČÍSLA

Počet sledujících není jen číslo na displeji. NE, NENÍ TO JEN ČÍSLO. Jsou to reální lidé, kteří nás sledují na těch pomyslných fotbalových stadionech. A pak jsou tu ti, kteří nemají vstupenku na staďák, ale koukají na venkovních obrazovkách, chlemstají u toho pivo, krkají a sprostě nadávají. Ale i ti, co na to čučí doma u kompů ve vytahaných teplákách a drbou se u toho…no, raději na zadku. Tohle je potřeba si občas připomenout. Protože digitální stopa není šlápotou ve sněhu, kterou vidí jen ti, co jdou okolo. Její obrázek může obletět svět. Šlápotu ve sněhu můžeme zašlapat a finito. Nad digitální stopou ztrácíme kontrolu v momentě došlápnutí.

Všichni moji sledující by zaplnili tento fotbalový stadion. Můžu si říct také, že mě sleduje celý Havlíčkův Brod, Chrudim nebo Český Těšín. Ty bláho! Přemýšlí o tom i ti influenceři, kteří ukazují své děti na sítích třeba v plavkách? Já si vždycky říkám, jak by jim bylo příjemné si stoupnout s dětmi doprostřed takového stadionu, nechat zapnout reflektory, kamery a čistit si třeba zuby… A přiznám se, že je pro mě čím dál těžší sdílet střípky z našeho života. Je to i tím, že děti už jsou velké. Najednou je to takové citlivější. A najednou na to také mají vlastní názor.

AHA.

JEDNOU BUDEME STEJNĚ VŠICHNI JEDNA VELKÁ VIRTUÁLNÍ RODINA

I tohle může být protiargument. Však proč to pořád tak řešíš? Žijeme v online době a tohle je svět našich dětí. Je potřeba naučit je se v tom světě pohybovat! Já osobně asi raději budu děti učit, jak si střežit své soukromí, které bude mít v době AI cenu zlata (nedávno se nad tím hezky zamýšlela na Instagramu autorka profilu „Evapsycholog – Psychologický podcast!“ a ta slova ve mně zarezonovala. Jen naivní jedinec si může myslet, že digitální stopu zamázne zmačknutím jednoho tlačítka delete. Navíc, po osmi letech osobní zkušenosti na sítích vím, co s člověkem dokáže hra na srdíčka a sledování cizích životů udělat (článek najdete zde). A i když si sami sobě nalháváte, že pro vás ty lajky přeci nejsou důležité… koho nezamrzí, když to najednou nejde? To je druhá stránka věci, tyhlecty dopaminy a cukrátka v podobě srdíček…

I

Samozřejmě jsem neprozřela díky emailu z Francie. Ta rizika sdílení na sociálních sítích si uvědomuji dlouhodobě a i proto od samého počátku blogování nesdílím identitu dětí. Nicméně každé setkání „face to face“ s mými sledujícími ten aha moment umocňuje. Možná by mamablogerkám pomohlo potkat se na náměstí se svými sledujícími a nechat tam Aničku postát v záři reflektorů. Kdo ví.

Rozhodně nejsem svatá. Sama si musím pořádně zamést před svým vlastním prahem, to nepopírám. Ale jako influencer, kterého sleduje pár tisíc lidí, cítím potřebu sdílet i ta méně líbivá témata, která řeším já sama. A to opakovaně. Sorry. Je to důležité. I když vím, že si nas… do bot. To zase bude zpráv…

Zde ještě odkaz na zajímavý článek o sharentingu, který stojí za přečtení.

Rizika sdílení informací o dětech – Kateřina Trávníčková (katerinatravnickova.cz)

A jak to vnímáte vy?