blog o cestování s dětmi

Osm let blogování a života na sociálních sítích

Jako by to bylo včera. Byla jsem na společné matkodovolené, obklopena kupou dětí, a když už konečně ta smečka ani ne metrových stvoření po dopoledním cíleném utáhávání odpadla, přečetla jsem si rozhovor s Teri Blitzen, třináctiletou youtuberkou s půl milionem followerů, která si vydělávala, velmi zjednodušeně řečeno, pitím bubble tea a natáčením vlogů. Fascinující! Jojo, vypadalo to tak idylicky a jednoduše, asi jako všechno na sítích. Tou dobou jsem už trávila s dětmi poměrně dost času na cestách a napadlo mě, že bych mohla být taková cestovatelská Teri Blitzen. Jezdit na nejrůznější místa, mapovat trasy sjízdné s kočárky, psát o tom články, dělat videa a reklamou si financovat své cesty. Lidi tehdy ve velkém psali o jídle a já větřila, že dalším nosným tématem budou výlety. A ty já ráda, na ty já jsem jak dělaná!

No, uteklo osm let a jsem počtem sledujících leda tak Teri Blitzen lowcost béčkové kategorie (i když, ono i to béčko je dost nadhodnocené). A Teri Blitzen? Ta se rozhodla udělat tlustou čáru za svou youtube bubbletea érou (o těch slabších „čárách“ vyprávěla v podcastu Čestmíra Strakatého – stojí za poslech) a svá teenagerovská videa už dávno skryla veřejnosti. I když… skryla… co je jednou online, už úplně skrýt nejde. (Občas mám pocit, že se na to dost zapomíná). To, co vypadalo tak jednoduše, člověk by mohl nabýt dojmu, že Teri cválá na růžovém jednorožci po koberci plném glitrů, mělo i svou druhou stránku mince. Jojo, to je ta realita, o které všichni mluvíme, že ji musíme na sítích také sdílet, ale už si na instáči málokdo prdne potom, co snědl potají čínskou polívku a ještě se po ní oblíznul.

Asi víte (nebo teda vy to víte, protože kdo to neví, by nedočetl až sem), že má cesta nabrala jiný směr. A já se nechci rozepisovat do detailu o tom všem hezkém, co mi ta doba dala. Bla, bla, bla. Ano, podařilo se mi vydat tři knihy, prodat jich tisíce, odejít na volnou nohu, šest let se živit „cestováním“ a zároveň se plně věnovat rodině. Spolupráce odmítám a videa jsem se točit nenaučila. Podařilo se mi zůstat konzistentní ve svých názorech a osm let neukázat tvář svých dětí (ne, skutečně jim nechci jít příkladem, že je přirozené v online prostoru sdílet naprosto s kýmkoliv svou každodennost a tisíce svých fotek). To už všechno víte, znáte. Jano, co ti tedy osm let blogování a fungování na sociálních sítích přineslo dál? Ty hezké věci jako nové kamarády a spoustu inspirace přeskoč, na to se nikdo neptá. Lid si žádá senzace, pikošky a nezdary!:-)

Zkušenost! A tu bych moc ráda předávala dál. Zkušenost jedné malé rybky v tom velkém rybníce plném mnohem větších kaprů. Mohla jsem pozorovat, co vše se mnou má existence v online světě dělá. Číst ve svých pocitech, naučit se pojmenovat ty dobré, ale i ty špatné. Jako máma dvou dětí, jejichž život se bude z velké části odehrávat online, beru tuto zkušenost jako neocenitelnou. Zajímavá sonda.

Pocit přehlcení informacemi. Ztrátu kreativity. Otupění. Pocity závisti, no fuj, Jano, styď se! Závislost na displeji. Zklamání. Prozření. Únavu materiálu.

Blbě se to přiznává a ještě hůř se o tom mluví. Natož veřejně.

Bože já jsem TAK unavená!

Najednou se pro mě skutečně sociální sítě staly způsobem obživy a já na instáč chodila jako do práce. Trochu divné, že? Čím dál víc jsem zjišťovala, jak se mi do života začaly dostávat kromě nepřeberné krásné inspirace i nepříjemné pocity, které začaly postupně vytlačovat tu čistou radost, která byla na začátku toho sdílení v té malé bublince. No jo no, když člověk neodhadne, čeho už je moc a nevypne to včas…

Cítila jsem přetlak. Přetlak informací, přetlak toho, co všechno chci vyzkoušet, naučit se, přečíst, dělat a navštívit. Uáááá, zastavte tu mašinku inspirace! Musím tam! A pak ještě tam! Bože, prodluž mi dny a naděl mi serpenízek! Já si umím sáhnout do svědomí a být k sobě upřímná, nastavit si zrcadlo, takže já tam někde mezi posty a srdíčky tu lehkou frustraci z toho, co chci a nemohu, cítíla, ne že ne… A to jsem statná samice.

Osahala jsem si i závist. Závist, že i když se snažím, nejde mi to jako jiným. Závist, že neumím dobře to nebo tamto. Nebudu si lhát, prostě tam byla. Proč já se seru s článkem o knížkách x dní a mám tři ušmudlaný lajky (beztak od kamarádek) a někdo natočí přiblblé kýčovité moudro o tom, jak je úžasné být rodičem a lajkopočítadla se můžou strhat? Nechápu.:-))) A i když samozřejmě moc dobře vím, že online svět je značně zidealizovaný, stejně v člověku tu a tam zavrtá červíček s názvem „srovnávání se“. A joooo, nikdo z nás to nedělá pro lajky, že jo. C´mon.

Poznala jsem i zklamání. Zklamání z toho, že tu a tam se objeví někdo, kdo si kope na svém písečku a zná tě jen do té doby, dokud se mu to hodí. Realita. Jednou možná najdu odvahu, abych to těm lidem řekla do očí. Ale tajně doufám, že jim do jednou dojde, i když pochybuji. To beru jako zajímavou zkušenost. Ono každé hovno tě posune o kousek dál, protože musíš přešlápnout.

Vyzkoušela jsem si, jak se člověk na sociálních sítích cítí, když se mu daří, i nedaří. Jaké to je, když mu odjíždí vlak a on už vlastně ani nemá chuť ho dobíhat. Když najednou všichni ti, co klopýtali někde za vámi, mají mnohem víc energie a začnou vás předbíhat a vám se pořád rozvazují tkaničky.

A co taková závislost, kterou si málokdo umí přiznat? Jak je to s tím dopaminem? No, nebudu si nic nalhávat. Ono se to člověku, i dospělému, který jasně ví, že TO JE PŘECE JEN INTERNET, vymkne z rukou, ani nemrkne. A najedou sedí a zjistí, že bezcílně scrolluje cizími krásnými životy, zatímco ten jeho mu utíká mezi prsty. Pět minut, deset minut, párkrát denně, jenom nakouknu a ve finále to hodí překvapivé číslo, protože ani nevíte proč a čumíte na někoho, jak vykrajuje listové těsto. To máte jako s alkoholem. Sklenička, dvě a najednou to je decka vína každý večer. Nebo první vhozená mince do automatu. Pak přijde další a další… Zajímavý rozhovor na téma dopaminu najdete třeba tady. Věděli jste, že společnost Lush se kvůli negativním vlivům sociálních sítí rozhodla z nich odejít?

Ne, zůstávám nohama na zemi. Bez online světa, bez sociálních sítí se dnešní společnost už neobejde. Natož business. Je potřeba se naučit v tomto světě pohybovat, uvědomovat si výhody i nevýhody. Ale je to sakra těžké i pro dospěláka, natož pro pubertální dítě! A to ještě nepřišla v plné své síle na scénu umělá inteligence.

Takže já si k osmým narozeninám nadělím na nějaký čas lehký odstup. Ne, teatrálně neodcházím z online světa, jen to nějak vypnu, utlumím. Mohla jsem si na měsíc vypnout instáč a nikoho tím neotravovat. Ale mně přijde důležité mluvit i o tomto. Nebýt influencrem jen v těch hezkých chvílích s duhovými posypkami, když se daří, ale i když cítíte, že máte všeho plné zuby. Btw. jak jste na tom vy? Nařizujete si offline dny?

A příštích osm let?

Ráda bych věnovala víc prostoru necestovnímu blogu, který mě vždycky bavil psát vlastně nejvíc. A který si četl málokdo v porovnání s tou masou lidí, která chodila pro tipy na výlety. Ale přesně pro tyhle věrné čtenáře je největší potěcha něco vytvářet. Pokud máte mé články rádi, občas sem mrkněte, jestli tu nepřibyl nějaký nový. Snad se mi nakopne kreativita, nebo už fakt nevím!

A jak budu v mezičase prodávat své knížky, když je instagram hlavním komunikačním kanálem? Asi blbě. A tak jsem pro jistotu ještě zdražila. #janasetohonebojí. A víte co? Jestli vás někdy můj blog inspiroval k nějakému výletu, zamyšlení, k přečtení knihy nebo návštěvě divadla – udělejte mým knihám reklamu! Jednou jsem pomohla já vám, jednou pomůžete vy mně, když já nemohu.

Pokud chcete k nám na offline chaloupku, v říjnu i listopadu jsou volné termíny, pište na sdetmivbaglu(@)seznam.cz. Ostatně tam můžete napsat i jen tak (haha, nebudu teď závislá na instačovejch srdíčkách ale emailech:-)))

Jana

Knihy zde:

3 komentářů

  • Jani! Krásný příběh a moc ti rozumím! Děkuji ti taky za pomoc ! A tvoji knihu a on-line verzi doporucuju! Všem a všude.
    Protože je to wichtig a richtig gut!

  • Já Vás Jano, prostě žeru 😁, ten humor, nadhled, sebekritika, odvaha.
    Miluju Vaše cestovní i necestovní články. A taky rozpustný kafe a Rakousko ( to hlavně díky Vám).
    Přeji vydatný off-line odpočinek a těším se na nové články.
    Hana Urbanová

  • Moc hezky napsané. Děkuji za sdílení. Zvláště ta pasáž se závistí. Beru závist vždycky jako impuls něco změnit u sebe, i když ji taky nemám ráda. Chudinku malou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naše zkušenost se zahraniční studentkou

Kolegialita na sítích

Rozloučení