Tohle bude těžký, ale jdu do toho.
Digitální stopa, fake news, ovládání strachem, nebo naopak strach vyjádřit v dnešní době svůj názor… Všechno se to ve mně pere, nevím, jak to poskládat do smysluplného textu a vím, že bych spíš měla vyprávět o tom, jak je v Alpách krásně a prodávat své průvodce. Ale chce to prostě ven…
Jestli jsem na něco alergická, tak je to šíření fake news, šikovně zabalených „nadsázek“ a překroucených výsledků studií vrcholnými politiky. Nejsou to ti, co by v dnešní informační době měli jít příkladem, pozitivně vysvětlovat a ne naopak v rámci svých kampaní normalizovat lhaní? Já se obávám, že naše společnost se v těch nadsázkách orientovat neumí. Nebo jinak. Neorientuje. A to ještě do hry nevstoupila v plné síle AI. Jestli je dobrým příkladem pro společnost, když za hlášku „Přišlo whatsupem“ schováme cokoliv, co potřebujeme, nebo ex post dodáme, že to vlastně ehm, byla jen taková nadsázka, tak potěš koště, ale není to tak trochu manipulativní tahání za nos? Za mě je to u vrcholných politiků naprosto nepřijatelné a nemá to v politickém marketingu co pohledávat. Když můžou oni, můžu i já? Můžu pak v pohodě sdílet, že učitelka je kráva nebo že má spolužačka cecíny jak tenhle sousedovic jezevčík uši? Však přišlo whatsupem…
Ne, já chci pro své děti lepší příklady.
Toto nemá být politická agitka. I proto mažu jména. Jen si potřebuji srovnat myšlenky a možná přiměju i vás k zamyšlení.
Zdroj: Aktuálne.cz
Btw. k té nahé spolužačce. Když u nás byla na výměnném pobytu slečna ze Španělska, první ze zpráv, kterou jsme dostali, byla ta, ať fotky děvčat nesdílíme na sociálních sítích. Že by dozvuk kauzy nahých spolužaček ve Španělsku?
V poslední době mě zarazilo, jak jsme jako společnost schopni mávnout rukou nad digitální, poměrně jasně vypovídající stopou. Však to byla klukovina. A místo toho, abychom se zamysleli nad tím, jestli náhodou dospělý člověk nenese odpovědnost za to, co kdy napsal nebo řekl, začneme s takovou jedovatou silou plivat na toho, kdo na to poukázal.
„To já nevím, co jsem před lety psal na sociální sítě…„
Pozn. 88 – Jaké písmenko je 8. v abecedě? 88 využívají neonacisté k vyjádření pozdravu Heil Hitler bez rizika stíhání.
Já tomu říkám ODPOVĚDNOST. Odpovědnost za to, co dělám, říkám a píšu (a nebo jakou knihu vydávám- já osobně si každou svou knihu několikrát přečtu než ji vydám, ale každý tu společenskou odpovědnost máme očividně hozenou jinak).
I moje desetileté dítě ví, že o Hitlerovi se nešpásuje.
Však je také učím, kdo to byl ten „tatíček Hitler“. Zrovna teď čteme knihu Transport za věčnost. Možná není tu a tam na škodu připomenout, jak se lidem za onoho „tatíčka“ žilo. Jak se některým dětem blbě vysvětlovalo, že už nemůžou chodit do školy, jezdit tramvají, chodit do kina…a to je jen začátek výčtu hrůz, se kterými se setkaly…
Další knižní tipy najdete v tomto článku:
Já si v poslední době tak nějak víc uvědomuji, jak se cítím až nesvobodná v tom vyjádřit svůj názor. Nechci být přeci rozcupovaná davem a zametat hejty ze všech stran, bát se, jak se mi to vymstí, jen proto, že jsem slušně vyjádřila nesouhlas. To budu raději držet jazyk za zuby. Ne, to není cesta, po které chci jít! To už tady jednou bylo. Chci se cítit svobodná i nadále!
Jen pozor, vysvětlivka pro neznalé: Svoboda slova neznamená, že mohu kydat hnůj hlava nehlava a nazývat nechutnými vulgarismy kdekoho.
Vést děti k odpovědnosti se snažím už od malička. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře, ale vím, že je potřeba to opakovat, vysvětlovat a ukazovat na příkladech, aby pochopily, co to je ta DIGITÁLNÍ STOPA a hlavně odpovědnost za to, co do offline i online světa vypustí. Veřejně nebo soukromě.
Digitální stopy se jen tak jednoduše nezbavíme. A někdy se nám může pořádně vymstít. I proto jsem se rozhodla jít cestou, jakou jdu a snažím se digitální stopu dětí vytvářet co nejmenší. Nechť si vytváří samy tu svou vlastní. A nesou za ni odpovědnost.
Ale pozor. To není jen o tom nesdílet své fotky nebo psát veřejné posty. Odpovědnost neseme za cokoliv, co do online světa vypustíme. Však jsme toho byli nedávno svědky, co dokáže jeden dle autorky dobře míněný hejt „Tvl ty kozy – hrůza, děs. Cvičení ti nepomůže“ v soukromé zprávě… I ten se totiž může vrátit jako bumerang. Aneb sklízíš, co jsi zasel.
Tohle jsou všechno věci, o kterých doma s dětmi debatujeme. Považuji to za důležité. Mnohem důležitější, než lišejníky a mechorosty nebo trepky. Kéž by se ve školních osnovách našlo více prostoru pro aktuální společenské problémy, základy slušného chování v online světě, finanční gramotnost, politická témata…
Prospělo by to očividně nám všem.
Zanechat komentář