Nezbývá než zhasnout

„Jeden těhotenský test, prosím.“ Špitnu a nervózně se rozhlédnu kolem sebe, jestli mě nikdo neviděl. Schválně jsem nešla do lékárny, kterou máme před domem, ale stavila jsem se pozdě večer cestou z práce v Praze. Nedokážu racionálně vysvětlit proč. Jsem dospělá! Dospělí lidé si přeci kupují kondomy nebo si dělají těhotenské testy. Jak kdybych tohle tajemství chtěla utajit i sama před sebou.

Doma nevěřícně hledím na dvě čárky na testu. I když s tím počítáte, těšíte se na to, ve chvíli, kdy to přijde, vás to stejně překvapí a vystraší.  „Ty jo, to jako fakt? Ty bláho! Co budeme dělat?“ Nedokážu říct, co je silnější. Jestli radost, nebo ta panika, ten strach z toho za ty dveře do neznáma prostě vzít a vstoupit do nich bez možnosti se vrátit.

O několik týdnů později máme v práci na programu focus groups. Na ten den nikdy nezapomenu. Sedím v reklamní agentuře a ukrytá za jednocestným zrcadlem pozoruji moderovanou debatu respondentů zastupujících cílovou skupinu mně svěřeného brandu. Tohle je můj svět. Diskutují o tom, jak se jim líbí nově navržené designy obalů. Co tento font? Tato červená? Tento název? Jaké emoce to ve vás probouzí? Máte na to chuť? Jeden z projektů, na kterém jsem pracovala intenzivně posledních pár týdnů. Vlastně pracuji od rána do večera. Někdy i o víkendu. V marketingu běžná praxe. Kdo chodí domů před 17 hodinou, je tak trochu podezřelý. A já si připadám tak důležitě! Mé projekty jsou důležité! Deadliny jsou důležité! Ten falešný pocit, že bez vás by se to celé sesypalo jak domeček z karet, ten moc dobře znám. Tajně si sním o tom, že se jednou objevím v časopise Marketing & media.

Najednou někde mezi diskuzí nad druhým a třetím konceptem cítím, že se něco děje. Snažím sama sebe přesvědčit, že to, co se děje, vůbec nic neznamená. To musí být omyl! Nějaké nedopatření!

Jenže znamená.

„Potratila jste. “ Oznamují mi o pár hodin později na Motole a já přes slzy nevidím.

V tu chvíli se mi bortí svět. Je konec. Přichází spousta otázek a strachu. Budu moct mít někdy děti? Co jsem udělala špatně? Můžu za to, že jsem pořád jenom pracovala? Že jsem se sama sobě málo věnovala? Necvičila jsem? Nestarala se o to, co jím? Málo se radovala? Proč já? Otázky, samé otázky.

Kyretáž. Prázdnota. A něco hluboko uvnitř mě se láme na cimprcampr.

O pár měsíců později si těhotenský test kupuji v lékárně naproti domu. Jdu si plna odhodlání co nejkratší cestou proto, co nám osud vzal…

Je to už šestnáct let.

A já už vím, že tohle nebyla jediná zkouška, která mě na cestě mateřstvím měla potkat. Že ty dvě čárky nahodily pomyslnou výhybku v mém životě.

Na Motol jsem se později vracela. Vždycky naprosto zoufalá, sevřená strachem, s pocitem, že se naše dítě udusí.

Návrat do práce se nekonal. Poloviční úvazek? Bohužel. Zdravotní potíže? Mrzí nás to, ale to je překážka na vaší straně.  Ten vzdalující se svět artworků, market sharů a targetů jsem mohla sledovat leda tak z ordinace pediatra nebo z okna dětské ozdravovny.

Jenže „bejby“ nebude sedět v koutě. Začala jsem podnikat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Z prdu jsem poctivě válela tu svou malou amatérskou kuličku. Onen vyčerpávající boj s kašlem, ten všechno, co vzniklo kolem mého projektu S dětmi v báglu,  odstartoval. Ta potřeba být s dětmi na čerstvém vzduchu na výletech co nejčastěji, a jednou provždy dát tomu kašli pořádně za uši, se přetavila ve více než deset tisíc knih, které pomohly rodinám prožít nezapomenutelný společný čas.

První kampaň, první průvodce, druhá kampaň, druhý průvodce… a z princezny s růžovou korunkou vyrobenou z roličky hajzlpapíru, která poskakovala v rámci propagace svého blogu na jakési akci pro rodiny s dětmi, se stala autorka knižních průvodců! Najednou jsem se jak v Jiříkově vidění ocitla například v přímém přenosu České televize nebo za mikrofonem Českého rozhlasu. Jano! Tohle všechno se děje někde mezi pobytem v ozdravovně a distanční výukou, zatímco jednou rukou sklepáváš teploměr, druhou vaříš bezmléčný a bezvaječný oběd a tou třetí si vytahuješ oblemcané legíny! Zázrak, fakt že jo.

Před čtyřmi lety jsem na Motole strávila nejhorší hodiny mého života. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že mezi ty romantické představy o rodičovství se bez zeptání vetře jak obludné monstrum ARO a mimotělní oběh. A jednu z těch jizev si odnesu i já. Na duši. Na druhou stranu tohle jsou přesně ty momenty, které vás posunou, zocelí, ukážou směr a nechají vás si uvědomit, že život není samozřejmý.

Těch 15 let uteklo jako voda. Neskutečná turbulence plná emocí a sebepoznání. Uvědomění si toho, co je a co není podstatné.

Teď přišel ale čas otočit list a začít psát novou kapitolu.  Děti už mě tolik nepotřebují. Rozhodně méně, než bych si přála. Kašel už naštěstí není naše hlavní téma. Mé podnikání mě přestalo naplňovat. Začala jsem postrádat smysl a radost z toho, co dělám. A to je pro mě podstatné. Potřebuju ten zápal, to nadšení! Navíc, výlety vám naplánuje chat GPT nebo mladé maminky na mateřské, které své blogy a instagramové profily krmí jedním parádním výletem za druhým. Já už v tom nechci figurovat. Miluji výlety, miluji přírodu, srdce mi plesá, když stojím někde ve skalách. A čím dál víc cítím potřebu ta místa chránit před náporem turistů. Nechci stát na pavlači a vyřvávat „Tohle místo nikdo nezná, všichni honem sem!“

Jednoho dne mi přibrzdil kariérní vlak a já se rozhodla do něj znovu naskočit. Bude to jízda. Jsem zvědavá, co mi přinese tentokrát. Jsem o patnáct let starší, o notnou dávku zkušeností bohatší. Mám nadhled, životní priority slušně přerovnané, zvládnu udělat 78 kliků a 2 shyby! A odvážnému štěstí přeje, to já přeci vím!

Po dekádě volnonožce se vydávám vstříc novým dobrodružstvím. Vracím se ke všem těm artworkům, cílovkám,  market sharům a targetům. Snad se tomu tak ještě říká. Přinejhorším se poradím s AI. Díky Bohu za ty dary:-)

Můj projekt S dětmi v báglu splnil mnohem víc, než se od něj očekávalo. Pomohl mi zvládnout krásné, ale náročné období a profesně se realizovat, když mi jinde přivřeli vrátka. Přinesl mi do života nespočet báječných lidí a spoustu radosti. Ale hlavně jsem se mohla přesně tak, jak bylo potřeba, věnovat tomu nejdůležitějšímu, co v životě mám – svým dětem. Být mámou je totiž skvělé!

Teď už ale nezbývá než vám všem poděkovat zhasnout, zabalit batůžek a v tichosti odejít.

Nebo?

Nebo jen vzít za kliku dalších dveří do neznáma a nechat vás nahlédnout i tam. Kdo ví, co tam na mě vykoukne…