Nechce se mi. Hodně se mi nechce. Ale jdu!
Do posilovny.
Je sobota, pravé poledne, venku je nádherně. V podstatě mám už v DNA napsáno, že touto dobou musím být buď na výletě, na fotbale nebo stát u plotny. Jenže všechno ostatní než být na výletě je stejně tak trochu hřích, tak co! Vlastně jsem na sebe chvilku až hrdá, že jdu dělat něco úplně jiného, než se ode mě očekává a než je v tuto dobu „celospolečensky správné“. Všichni jsou na výletě, na kolech, na čerstvém vzduchu a já jdu do zaprděné posilovny! Jakože fakt?
Vcházím společně s obavami a jistou nechutí dovnitř. Hlavně tu nechuť táhnu za sebou, drží se mě už od rána, a ne a ne ji dneska sklepat. Nejradši by si se mnou lehla na gauč, vzala noťas, pustila mi film, nabídla brambůrky a do ucha zašeptala „však žijem jenom jednou“. Namísto toho, aby se po přezutí do skinnersek rozplynula, ještě se přifoukne, protože posilovna je plná chlapů! A sakra! Letmo je přejedu pohledem. Většina je výrazně mladší jak já. Testosteron a pánské parfémy mi srazí hřebínek ještě o něco níž.
Že já jsem sem bez trenérky lezla!
Procházím mezi těmi všemi napumpovanými bicepsy a cítím se jako taková teta. TETKA. To se stalo kdy? Prsa nahňácaný ve sportovní podprdě jak péřový spacák ve futrálu, přes zadek svou sukýnku, NÍZKÉ ponožky. Filip Vaněk by si na mě smlsnul jak na prošlý proteinový tyčince z diskontu.
Jano, nepanikař! Hlavně dělej, že víš, co dělat! A nezapomeň, ty týpky stejně nic jiného nezajímá, než vlastní nabíhající žilky na rukou, natož abys je zajímala ty, tetka v krizi středního věku, co má za nehty zbytky kynutého těsta.
Nedá mi to ale. Jasně, mohla bych pokračovat, že mi jsou úplně jedno, cvičím přeci kvůli sobě, názory ostatních mi můžou být blablablabla, jsem přeci BOHYNĚ!
Jenže co si budeme… JANA CHCE FLEXIT! Jana chce ukázat, že na to má! Že ještě nekončí! Je jedna z nich, žádná tetka od plotny, co sundala zástěru a odskočila si od jahodových knedlíků!
Chystám se udělat shyb!
Ať hoši vidí, že jsem v podstatě vrstevnice, jedna z nich, holka z instáče, jejíž hvězda ještě nezapadla! Jano, ukaž, co v tobě je, na čem už 19 měsíců makáš.
Doprdele, koukejte! Moc dobře vím, že mám v záloze sil jen na jeden jediný shyb. Můj poctivý, vypěstovaný shybík. Nesmím si to vycmrndat! Hoši, další já už nedám, tady přestává veškerá legrace! Tak teď jen najít ten správný okamžik, kdy se pocitově budou VŠICHNI koukat na mě!
Pche! Dala jsem 2,5 shybu a pak chvíli přemýšlela, jestli nemám infarkt, mrtvici nebo je to snad jen nával v přechodu?
Myslíte, že koukali?
Samozřejmě že ne! Ignoranti! Žilka měla přednost!
Teď by mělo asi následovat nějaké moudro o tom, že cvičíme pro sebe, že my jsme ti nejdůležitější a co si myslí ostatní by nám mělo být u zadku asi tak jako je u zadku puberťákům to, co po nich na pokraji nervového zhroucení chceme:-).
Jenže ne. Ráda bych napsala něco jiného.
Přijde mi, že se o tom moc nemluví. O tom, co my ženy prožíváme, když se ze šťavnatých dvacítek stávají „tetky“. Když v zrcadle vidíme vrásky, první šedivé vlasy a všude jen čteme, jak máme stárnout s grácií a milovat se takové, jaké jsme. Mně to někdy prostě nejde. Připadám si někdy jak servaná opice, co stojí na nástupišti a smutně mžourá, aby vůbec viděla ten odjíždějící vlak s nápisem „šťavnaté mládí“. Vlak s nápisem „Miluj svoje vrásky, šediny, kozí bradku a špeky na břiše“ zatím ještě ale nedorazil. Z instagramu stříká sebeláska a uprdelismus. A já si tak nějak těžko začínám zvykat na to, že mi vlastně táhne na padesát…
Tak jen snad, pokud to tak někdy taky máte a prožíváte, nejste samy! Jen se o tom tolik nemluví.
PS. V tom fitku na vás fakt nikdo koukat nebude!
Stejně tak na atletickém oválu.
O tom, jak jsem začala cvičit, se dočtete tady.
Zanechat komentář