Zázraky se dějí

Jdu po dlouhé ponuré chodbě a otírám si zbytky slz. Smrdí tady dezinfekce. Smrad umocňuje ten depresivní pocit, kterým je snad celá chodba vymalovaná. Povinná nemocniční dávka v Balakrylu. Žádný obrázek, povzbudivý citát, relaxační hudba nebo éterické oleje uklidňující mysl. Nic, co by člověka v tak těžké chvíli objalo, pohladilo a řeklo mu, že to bude dobrý…

Konečně nacházím to správné číslo dveří. Odemykám a vcházím do pokoje, který se na příštích 24 hodin stane mým útočištěm. Spolu s dalšími třemi neznámými ženami. Je to tady jak na Jarově na Géčku, proletí mi hlavou vzpomínka na vysokoškolskou kolej. Dvojbuňka, umakart, plastové kliky a bublinkové sklo na dveřích. Tady se zastavil čas. Akorát mně teď není dvacet, ale dvakrát tolik. Je 30. června a já nejsem někde na konci zkouškového, které si prokládám večerním posezením v baru nebo románkem třeba s lektorem španělštiny, ale uprostřed té nejnáročnější životní zkoušky. Můj chlapeček, místo toho, aby si užíval poslední den školy a samé jedničky na vysvědčení, je právě na sále.

Opatrně klepu na dveře pokoje, kde mi byla přidělena postel, ale nikdo se neozývá. Pomalu vcházím. Postel u okna je obsazená. Je úhledně ustlaná, na nočním stolku pár věcí. Usedám na tu svou a vůbec nevím, co mám dělat. Minuty se táhnou a já jen pozoruji bílou zeď. Co chvíli kontroluji mobil, ale je to zbytečné, vždyť říkali, že to bude trvat tak pět, šest hodin… Mohla bych si konečně přečíst tu brožurku, co mi dali. Letmo se na ni podívám. Ne, asi to nechci vidět, co se se srdcem mého syna bude dít. Stačí mi vědět, že česká kardiologie je na špičkové úrovni a míra úmrtnosti je jedna z nejnižších ve světě. Stačí, že mám už několik dní, týdnů před očima tu hnusnou představu mimotělního oběhu a neodbytnou myšlenku na to, že život mého dítěte bude v rukou nějakého člověka. Co když se blbě vyspí? Co když udělá chybu? Každý někdy chybujeme… Ne, ne! Na tohle nesmíš myslet. Vezmi si mobil a sjížděj bulvár! Hlavně zase nebul!

V tom jak spása vchází do pokoje má nová spolubydlící. Péťa.

Výhodu kardiologického pokoje je to, že vám jako spolubydlícího pošlou někoho, kdo je s prominutím v podobné prdeli jako vy. Péťa je ale v prdeli mnohem větší… Jo, přesně tak. Diagnóza vašich dětí je takový icebreaker. Tady se neptáš kdo jsi, odkud jsi a jakou jsi měl cestu. Ale jdeš rovnou k jádru věci. Malá čtyřměsíční Tonička je už třetí týden v umělém spánku a čeká na transplantaci srdce. Jiná možnost asi není.

Ztěžka polknu.

Dívám se na Péťu, jak je klidná. A děkuju osudu, že mi poslal na pokoj právě ji. Ne snad proto, že v porovnání s jejich situací je ta naše vlastně „brnkačka“, ale právě pro její energii. Tu, kterou jsem tak potřebovala! To teplo, pochopení, to pomyslné objetí někoho, kdo je na stejné lodi. Díky ní začal čas na hodinkách zas utíkat a z minut, které se vlekly jako dlouhé hodiny, se staly nazpět minuty, co se sice vlečou jak ten smrad sava nemocniční chodbou, ale aspoň nestojí na místě.

Transplantace srdce je pro mě něco nepředstavitelného. Ale transplantace mini srdíčka čtyřměsíčního dítěte?

Bavíme se naprosto otevřeně, jdeme až na dřeň. Leckdo by si mohl pomyslet, že některé úvahy jsou až cynické. Šance, že by se našlo v dohledné době tak malé zdravé srdíčko je vlastně mizivá. A přát si, aby se srdíčko našlo, když víte, co to vlastně pro někoho jiného bude znamenat? Nezbývá než čekat, jak sám osud tohle hrozné dilema vyřeší a přát si, aby těch slz a bolesti bylo co nejméně. Co je mých pět hodin čekání v porovnání s tím, jak dlouho už čeká a ještě asi bude čekat Péťa?

Zvládneme se ale i zasmát. Však pláč toho nikdy moc nevyřešil. Poslouchám vyprávění Péti o tom, jak žijí. Třeba i o tom, jak spí v zimě v čepicích, protože nemají v ložnici topení. Obdivuju její skromnost a pokoru. To je až neuvěřitelné, že jsem tady, na „Jarově na géčku“, potkala někoho, s kým jsem si tak lidsky sedla. Někoho, kdo pojmenoval svou dcerku stejně, jako by se býval jmenoval náš chlapeček, kdyby byl holčička… Někoho, kdo žije tak rád, skromně a umí se radovat z maličkostí. On ten osud asi pochopil, že to trochu přehnal, no, posral to, co si budeme, když nás dovlekl až sem a teď se snaží si trochu napravit reputaci.

Zvoní mi telefon. Hrkne ve mně.

ARO. Je po operaci. Rozklepou se mi ruce. Dobře to dopadlo. Můžu přijít.

Cítím, jak padá ten balvan, který v sobě táhnu už několik týdnů. Ještě není vyhráno, ale jsme už tak blízko…

Péťa sedí na posteli. Má radost se mnou. Ale její balvan zůstává. Kéž bych jí mohla nějak ulevit. Spraví to nanuk a přání k narozeninám? Asi těžko… Snad ale cítí, že v myšlenkách jsem s ní a vracím ji to, co dala ona mně. Nechávám ji alespoň na posteli dopis. Ať ví, že někde tam ve vzduchu létají moje myšlenky na Tóňu.

O několik dní později, v den, kdy se náš chlapeček před odchodem domů podepsal na zeď před dětskou kardiologií, mi přichází SMS.

Našel se dárce.

Radost a bolest se potkaly a podaly si ruce.

Zázraky se dějí. Jen někdy nejsou zadarmo…

---

Tady příběh (tentokrát skutečný) zdaleka nekončí. Osud se s tím pořád celkem pere.

Toničce jsou už skoro čtyři roky. Nemůže do školky. Její imunitní systém na to není připravený. Má řadu zdravotních omezení (EB virus, proteinurie, mikroalbminurie, anemie a lymfopenie) a Péťa se tudíž nemohla vrátit do práce. Snaží se pracovat alespoň online jako virtuální asistentka, ale jeden plnohodnotný příjem rodině zkrátka chybí.

Nějakou dobu rodinu podporoval Dobrý anděl, ale podpora už skončila.

Pokud byste někdo měl chuť Toničku podpořit a darovat jí třeba kroužek v malé skupince dětí, kde lze snadno ověřit, že jsou děti zdravé a nepřišly do styku s nemocí, zaplatit hodinku psychoterapie, pozvat symbolicky Péťu na kafe nebo rodinu jinak materiálně podpořit a udělat jim radost, spojte se s Péťou. I poukázka do Rossmana/DM udělá radost – spotřeba dezinfekce je velká a Péťa pořád pere… Více info najdete na tomto jednoduchém webu. (pokud by vám nefungoval, zkuste to na mobilu).