„Jak jako, já jsem se spletla?“ Dívá se Věra nevěřícně na svou pubertální dceru, která v dopise Ježíškovi škrtá číslo parfému té oné značky, která se jistojistě ocitne pod stromečkem každé druhé dívky 10+, a přepisuje ho na jiné.
„No, prostě nechci tohle číslo, ale tohle, no, jsem se přepsala.“
Věře se orosí čelo. „To ale nejde takhle, Ježíšek tady nelítá jak pošuk každej den, aby se podíval, jak jsi se vyspala a jaký je update tvých přání. Co když už to má zabalené, že jo???“
„Mami, ty jsi nabourala!“ Ozve se vyděšeně ze zadního sedadla.
Věra křečovitě drží volant a tupě zírá před sebe. V hlavě jí dojíždí poslední sekundy, kdy věděla, že už to nedobrzdí a jen přihlížela tomu, jak auto naráží do toho před ní. Strašná rána. Čas se zastavil. Jestli do teď spěchala, teď už nespěchá.
„Šmarjá, já nemám propisku! A co se vlastně dělá? Kde je ten papír, co se vypisuje? Proč tam je tolik kolonek??? A to tady mám jako nakreslit dvě autíčka, jak dělají buch do sebe?“
Nikomu se naštěstí nic nestalo. Vlastě ani autům ne, jen pár škrábanců. Ale kontrolka v hlavě se pořádně rozblikala. A bliká stále jak vánoční řetěz na okně, i když už je záznam o nehodě dávno na pojišťovně…
„Tak, konečně hotovo!“ pomyslí si Věra a otře si čelo. Dívá se se zalíbením na nově nalakovanou podlahu. Splnil se jí sen. Malinký půdní prostor je připraven, aby si v něm konečně po letech udělala skladiště a pracovnu. Místo, kde bude sama. Kde ji nikdo nebude rušit, když se bude nažit tancovat prsty po klávesnici a hrát si na paní spisovatelku. Spisovatelku z Temu. „Já ti dám plakát Demogorgona tady na zdi“, vzpomene si na svou dceru, když se zadívá na čistě bílou zeď vonící balakrylem. „To je hygge, ne žádná vopičárna!“
Ještě uklidit váleček, lak a konečně se rozvalit na gauči. A pustit si Popelku! „Věro, jsi doma sama! Po letech jsi doma sama, tak si to užij!“
Jenže pak ztratí rovnováhu a řítí se po zádech dolů ze schodů. Hrozný pocit. Člověk letí, ví, že to bude bolet, ale nejde to vrátit, zastavit, prostě se to děje bez jeho svolení a nezbývá, než se na to dívat jak na akční film někde zboku vedle zábradlí. Dopadá dolů. Chvíli přemýšlí, jestli žije. Pak si začne osahávat ruce, nohy, jestli nejsou zlomené. Au! Kostrč! A ruka. Pravá. No doprčic, to přesně před Vánocemi nechceš se takhle zrasit! Naštěstí se to netváří jako zlomené. Ale ruka bolí jak čert… Jak budu válet cukroví??? Řadit? Končim!
„Á dobrý den! My jsme se viděly už včera, že?“ Usmívá se na Věru učitelka výtvarné výchovy, se kterou se potkaly na včerejším dni otevřených dveří na druhé pobočce stopadesáté nejlepší střední školy s tím nejvíc individuálním přístupem, která rozhodně oproti těm jiným školám vaše dítě připraví na budoucnost.
„To víte, my to máme jako koníčka! Někdo vymetá pohřby, my chodíme na dny otevřených dveří.“ Slyší Věra sebe samu a pak už jen ztěžka dosedá na židli ve vydýchané místnosti plné zoufalých rodičů a deváťáků, kteří čekají na to, až jim osud dá znamení a slíbí jim, že TADY, tady to bude dokonalé a Cermat se přesně tady nad nimi slituje. V jaké škole to vlastně jsou? Už ji s prominutím serou všechny. Nejradši by se rozvalila na gauč, nalila si svařák a pustila si Prázdniny. Místo toho se jí o přijímačkách už i zdá a na instáči ji místo hubnoucích profilů a tejpů na vrásky vyskakuje jeden přijimačkový tip za druhým. Tak zas ale, berme to pozitivně, naučila se výroky plné písmenek a oprášila trojčlenku. A narýsovat osu úsečky, to se vždycky hodí!
„Mami, já bych chtěla pro holky z tréninku jen nějakou drobnost, neskočíme se podívat do Tigera?“ zeptá se vyždímané Věry táhnoucí se z posledních sil z dalšího dne otevřených dveří dcera.
„No a kolika holkám máš vlastně v plánu dávat dárek?“
„No… všem….takže vlastě, no, počkej, čtyřiceti. No a co kdybych jim upekla perníčky? Nezadělala bys mi těsto? Víš, já mám zítra trénink, tak abych to stihla upéct a nazdobit, maminečko, prosíííím….“
Tak určitě. Máma, že jo…
Světýlka. Najít, rozmotat, každé ráno rozsvítit, protože #rannívánočnívajb.
Adventní pytlíčky. Hlavně v noci nezapomenout. Jaký štěstí, že se letos nikdo neptá na ty malý skřítkový mrchy…
Koupit hajzlpapír a doplnit antibakteriální mýdlo, protože #žloutenka a nikdo jinej to tady doprčic nikdy NE – DO – PL – NÍ (čtyři slabiky, slovo dokonavé, jeden bod). Hrášek na salát a veganskou majonézu! A hlavně háčky na ozdoby, koupit, napsat si do mobilu, kam je dávám! Gynda, zubař, oční, očkování, vánoční večírek…kabelku, nemám kabelku!
Prskavky, kam jsem je zase dala?
Přáníčka sousedům, jmenovky na dárky na okno Ježíškovi.
Lyže, nemáme lyže! Doprdele, neříkala jsem si letos v září, že to fakt ale zařídíme v říjnu! Zase jsme zapomněli!
PFka! Vždyť je to tradice je poslat poštou! Každý rok je s dětmi vyrábíme, je to tak hezká tradice…no jo, ale dochází mi jedna zásadní skutečnost. S rostoucími dětmi roste bohužel i životní tempo, na to jsem nepomyslela, když byly děti malé.
Dárky. Kombinace, permutace, variace, faktoriál! Babička, sousedka, švagrová, synovec….oujé, jen ne žádné kraviny, společný čas, že jo, to je nejvíc. Miliony hlídačů na i-divadle…
Pravda nebo lež? Je Věra skutečná? Jsem to já nebo vy?
V každé z nás je kousek Věrky.
Máma a kouzlo Vánoc.
Není to vlastně synonymum? V Cermatu by věděli…
❤️ Světla nejsou, cukroví neni, věnec máme ode dneška. Všem Věrkám nazdar! ❤️❤️❤️