Obyčejnost

„Špagety byly včera… ty jo, co uvařím? Nejradši bych se někde zahrabala, NE-BA-VÍ mě to! Ježíš hovno, fuj! To to po sobě neuměj uklidit, prasata?“ Letí mi hlavou, když se vracím ověšená nákupními taškami setmělou ulicí domů. Jsem tak unavená a dneska mi všichni pijou krev!

Lovím v kabelce klíče, když v tom se otevřou vchodové dveře a já slyším ten hlas.

 „Dobrý večer, pojďte, já vám podržím dveře“. To není jen hlas, to je pohlazení, otevřená náruč, to je teplý čaj a sušenky, které vám někdo podá, když už zrovna nemůžete. Paní Zdena. Říkáme jí doma babička Zdenička, když se o ní bavíme, i když naše babička vůbec není.

Paní Zdeně je přes sedmdesát. Možná už ji táhne na osmdesát, nevím. U některých lidí to člověk jen velmi těžko odhadne. Pořád někam chodí. Ještě nedávno studovala nebo rybařila. Poslední dobou už chodí s hůlkami, ale ani ty její činorodost nezpomalily.

Nevím, jak to dělá, ale její hlas a energie mě uklidňují. Má takový dar. Vlastně ani nemusí promluvit, sálá to z ní. Pokaždé, když ji míjím na chodbě nebo před domem, mám pocit, jak kdybych na krátkou dobu prošla z té každodenní uspěchanosti relaxační místností ovoněnou éterickými oleji a nahlédla do světa, kde je všechno jiné, klidnější a vřelejší. Stejně tak tomu je i dneska.

Jdu po schodech a cítím se najednou o igelitku lehčí. Někde tam mezi dveřmi zůstala ta jedna, plná negativní energie, do které jsem za celý den přibírala po troškách ten tíživý pocit. Přemýšlím, jak málo stačilo, aby se ta nastřádaná blbá nálada, vyčerpanost a odevzdanost scvrkla do malé bezvýznamné kuličky někde na dně tašky, kterou vysypu se zbytky mrkvové natě.

Neobyčejně obyčejní lidé. Nepíše se o nich, netrhají rekordy, nevydělávají statisíce a zřejmě se o nich nebude ani psát v učebnicích. Já jsem se ale rozhodla jim věnovat pár řádků.

Protože obyčejnost je krásná a zaslouží si také naši pozornost, kterou v nerovném boji strhávají tisícovky fiktivních srdíček v dokonalém online světě. A všechna ta drobná gesta jako obyčejný úsměv, vřelé slovo, chápavý pohled, malý kompliment nebo povzbudivé mrknutí jsou tak moc důležité.

Možná si připadáte právě teď obyčejná. Ale možná si tak připadáte jen sama sobě…

Foto: Marie Hejl Brousilová