„Vlož v dítě důvěru a ono k tomu dospěje…“. Také máte někdy pocit, že se z této věty stala mezi rodiči taková mantra? Návod na vše, co se týká výchovy dítěte? Já tuhle větičku slýchám dost často, což asi souvisí s mou sociální skupinou, ve které se pohybuji. Venku prší, děti si hrají, tak nastal čas na článek, na který se chystám už hodně dlouho. Podívám se téhle větě tak trochu na zoubek. Takže sorry, tentokrát nepřináším nic z cestovního soudku, ale věc, kterou považuji za poměrně zásadní a chci, aby zanechala svou stoupu v tomhle online světě.
S nadsázkou můžu říct, jestli nám koronavirus něco dal, tak je to R. Asi proto, aby hoch mohl říkat všechna ta slova, která s tímto viRem souvisí.:-) KoRonaviRus, Rouška, RespiRátoR, ochRanný štít a PRymula! V šesti a půl to Brácháč dokázal! A ne, nepřišlo to zčista jasna, že by se hoch jednou ráno probudil a řekl si „Tak, to je ale krásný den, dneska řeknu R, už jsem dost velký a moc to chci!“. Jo, možná to fakt moc chtěl, ale věřte, že tomu předcházel takřka rok intenzivního trénování. Protože taková omezená hybnost jazyka a hlavně zkrácená uzdička se totiž silou vůle nenapraví, ani kdyby se člověk s prominutím posR… a fakt si to moc pŘál…. Inu jak se říká, důvěřuj, ale prověřuj. Co tím chci říct? Není nic špatného na tom, občas některé věci zkonzultovat s odborníkem a ne stále jen čekat, že si dítě svou cestu najde. Ono ji možná někdy prostě nenajde, protože ani najít nejde. Mimochodem, článek o naší cestě k okluzoru jste již četli?
Tento článek píši záměrně, protože cítím, že napříč internetovým světem se v této oblasti klade až příliš velký důraz právě na onu větu „Vlož důvěru v dítě a ono si svou cestu k R najde“. Za mě je tahle věta tak trošku zavádějící a dle mého může napáchat v dobré víře (rozuměj důvěře) spoustu neplechy. Možná by si náš hoch cestu k R nějak našel, ale dost dobře by možná stejně jako několik generací před ním prostě ráčkoval. Jistě, na ráčkování není nic špatného, prostě někdo říká zvučné r, někomu to trochu drhne. I tohle může být cesta, jakou jít, to nepopírám.
Na logopedii není nic špatného. Toho strašáka z ní děláme my sami. Když potřebujete logopeda, neznamená to, že jste špatná matka, jejíž dítě čučí furt na tablet, protože si s ním máma vůbec nepovídá, nečte mu a pak se není čemu divit, že neumí R. Když dítě vaší kamarádky umí R už ve čtyřech a vaše pořád ještě jede to svoje L, nejste horší máma! Kamarádky dítě k tomu možná přišlo jako slepý k houslím a vy jen prostě musíte zvládnout pár překážek navíc. Existují citliví logopedi, u kterých je logopedie fajn hrou a ne nepříjemným drilem, kdy dítěte někam tlačíte; logopedi, kteří respektují individualitu každého dítěte a každé rodiny.
Když se ohlédnu zpátky, možná bych začala výslovnost (myšleno konzultaci s odborníkem, jestli je vše v puse tak, jak má) řešit dřív. Sama jsem tápala, kdy je ten správný okamžik, kdy už bych to jako rodič měla řešit. Kde je ta hranice mezi „vlož v něj důvěru a on to dá“ a zbytečným tlačením na pilu. Na tom, že jsem to odkládala se asi velkou měrou podepsal právě ten tlak na to, abych dala dítěti ten svůj čas. Přitom pravdou je, že pokud z logopedie uděláte prostě jen zábavu a netrápíte se u toho, není to nic proti ničemu a čím dříve se o to začnete zajímat, tím lépe.
SeRvus.
Zanechat komentář