Jak jsem řekla, dávám tomu čas do středy. Středa byla, 120 km za námi. Jo, jedeme dál!
Idylka, co? Miluju to! Vůně lesa, posekané trávy. Špinavé děti, roztrhané tepláky, žádný režim, spaní v jedné posteli…
Tak a v reálu je to tak, že jsem po dnešním večeru zralá na pár panáků:-). Že já jsem mu ten chleba ve 22.15 nedala… mohl být klid:-). To máte tak, když občas ucítíte vnější tlak na to, že máte dělat věci TAK, protože se prostě TAK dělají. OK. Prosím vás, dělejte všechno tak, jak to cítíte! Bude vám tak nějak líp!
Zanechat komentář