Možná jste si všimli, že poslední dobou trošku ubylo výletů po středních Čechách (čili okolí našeho bydliště), o kterých bych se s vámi dělila. Jezdíme snad méně? Proč už o nich tolik nepíšu? Vždyť počasí je dokonalé, tak co se to sakra děje?
Jsou dvě nejčastější otázky, které v poslední době (tedy cca 3 – 5 let) dostávám: Kdy bude další dítě? A co dělám, když jsou děti ve škole a ve školce; nenudím se snad?
Ráda bych to uvedla na pravou míru.
Momenty, kdy bych měla obě děti v jakékoliv instituci, jsou velmi, velmi zřídka. Když se jó zadaří, zažívám tyto chvilky 2x týdně na 3 hodiny dopoledne. Čili ne, nenudím se, děkuji za optání:-). Ve svém volnu ( 6 hod týdně) nakupuji, vařím, uklízím, administruji blog, vypomáhám dvěma institucím s propagací, vytvářím nové webové stránky, dokončuji s grafičkou omalovánky a odpovídám na vaše otázky, kde se v Českosaském Švýcarsku s dětmi nejlépe ubytovat nebo kde najít babyfriendly ubytování v celé České republice. Takže už se mě prosím nikdy nikdo neptejte, co jako probohaživýho teda dělám:-).
Třetí dítě mám v logu, tím dávám jasnou odpověď. Nikdy neříkej nikdy, vrátka jsou otevřena. Ale ne, teď je mé břicho opravdu jen velké z důvodu „nažranosti“ a lenosti:-).
Jsem ráda, že jsou dětičky už alespoň trochu samostatné a momentálně si to dost užívám. To lyžování letošní zimu, kdy jsme na horách strávili celkem šest týdnů, to byla mega pecka! Také jsem začala více prahnout po seberealizaci. To ovšem neznamená, že za měsíc to nebude jinak. Jsem jako počasí:-).
Tak, teď odpadli ti, co je zajímal bulvár a zůstali ti, které zajímá má životní cesta. Tak jdeme na to. Co nám stojí v cestě, abychom brázdili náš kraj, krom školy tedy?
Dusím to v sobě už pěkně dlouho a je nejvyšší čas, abych se o tu radost podělila i s vámi! Každý, kdo mě zná, ví, jak každoročně na jaře trpím tím, že bydlíme v bytě (a ještě k tomu bez balkónu). Podobně jako Míša z Hrajeme si jinak. Každé jaro obcházím naše městečko a pátrám po zapadlých ruinách, na které bychom měli dostatek peněz. Protože 10 miliónů na dům opravdu nemáme a troufám si říci, že nikdy mít nebudeme. Rok co rok jsem z toho zoufalá a cítím, jak se v bytě dusím. A chci to změnit a nevím jak. Každá mince má rub a líc. Prozatím jsem se vzdala kariéry a práce v korporátu a trávím čas raději s dětmi, čili možnosti hypotéky jsou poměrně omezené. Je to naše volba. I proto jezdíme tak často na výlety, i proto jezdíme k našim na chalupu do báječného Českosaského Švýcarska…
Před třemi lety, když mi náhle zemřela teta, mi došla jedna věc. Nemá cenu na něco čekat, snít a snít a nechat čas plynout. Je potřeba žít tady a teď a plnit si své sny, dokud to jde. Mým snem bylo vydat průvodce. Průvodce Českosaským Švýcarskem pro rodiny s malými dětmi je na světě! A i Žloutková mi už nějaký ten rok z auta ukazuje pruhované baráky (hrázděné stavby, roubenky) a slibuje, že jednou, „Jednou ti maminko takový koupím“. Ta holka ví, že co si maminka umane, to prostě někdy nějak zrealizuje!
MÁME JI! A hýčkáme si ji jako to miminko.
Je za tím spousta práce, času, slz, frustrace, ale máme ji! V její kráse i dezolátnosti jejích útrob. Jsme překvapeni, ač nám to každý říkal, že starý dům přináší spoustu problémů. Bez větších finančních prostředků se pouštíme do její rekonstrukce a nadšení střídá zoufalství, do čeho jsme se to pustili. Je strašně těžké vzdát se svých ideálních představ, jak by co mělo být, když člověk nemá peníze. O to větší radost má ale člověk z toho, co si vytvoří a vybuduje svépomocí sám! A i když je chalupa vnitřně v rozkladu a my objevujeme jednoho kostlivce za druhým a škrtáme další položky, které bychom chtěli mít a mít nebudeme, protože na ně nezbudou peníze, já si šiji košíčky, kreslím obkladačky a strašně se těším!
A v hlavě mi běží jedna věc. Cesta za snem může být někdy trnitá. Ale vyplatí se tu cestu risknout a prostě jít. Pokaždé totiž někam dojdete a budete o zkušenost bohatší…
Držte nám na naší cestě pěsti!
Zanechat komentář