Teď všichni sluníčkáři a instaborci typu „naše babičky to taky zvládaly a tolik nefňukaly“ vypnou internety, sednou si na ruce a hejty budou vysílat leda tak do nebe do duhovýho skládku.
Mateřství je totiž někdy ale kur*a těžký a někdo by to už měl říct nahlas.
Období střídá období. A jakmile si na jedno zvykneme, šup ho, přijde jiné, kde nezůstane výchovná zásada na zásadě. Každé je svým způsobem krásné, jasně, že by žádná z nás neměnila! Ale kdo nikdy neměl chuť prásknout dveřmi a odjet do hlubokého lesa, ten ať hodí zapékací mísou s nedělní kachničkou!
V každém tom období na nás tu a tam padne zoufalství, splín a pochybnosti. Pochybnosti o tom, jestli to děláme dobře. Jestli bychom neměly s dětmi trávit víc času nebo naopak méně a věnovat se víc samy sobě. Milión otázek, co děláme blbě, že zrovna nám to nefunguje. Ze všech stran se na nás valí informace, co a jak dělat i nedělat, co je nejvíc ergo, monte nebo bio… jeden by se z toho vovyrážkoval…
OK, naše babičky a maminky neměly jednorázové pleny, příkrmy a měly spoustu starostí, však nežily v takovém blahobytu jako my. Na druhou stranu, nevalilo se na ně ze všech stran tolik informací. A taky se srovnávaly leda tak se starou Blažkovou odvedle, ne se všemi těmi instadokonalostmi, jejichž děti papají pohanku s cizrnou, nevztekají se a půjčují senzorické hračky na požádání, samozřejmě s dovětkem „you are welcome“. Ono vůbec tohle srovnávání, kdo to kdy měl nejtěžší je k ničemu.
Každé období má totiž něco do sebe. Prvorodičky jsou do toho hozené poprvé, druhorodičky v těhotenství nemají už ani možnost se v klidu vyzvracet, protože jim na noze visí to první dítě a porodem se z nich stanou doživotní rozhodčí.
Všechny v tom tak nějak plaveme, občas nás strhne nějaký výchovný proud, občas ve vlnkách skotačíme, někdy si pořádně lokneme, ale všechny máme stejný cíl: neutopit sebe ani děti a doplout plni zážitků, bez mapy a návodu, ke břehu s nápisem „Výchova completed“ .
Někdo tím mateřstvím proplouvá kraulem, někdo to dohání čubičkou, někdo to dává na pohodu na znak, někdo s očima v sloup, ale všechny to děláme, tak nejlépe, jak umíme. Ono skloubit rodinu, později i návrat do zaměstnání, přicházející pubertu dětí, plížící se stáří, které se na vás tlemí nejen v zrcadle, ale i v očích vašich pubescentů a narůstající starosti o vlastní stárnoucí rodiče, to je slušná nálož, která nás občas může táhnout ke dnu.
Ženy, jsme husté, ne že ne!
Ale víte, jaké období mně osobně přijde nejtěžší?
To, ve kterém si uvědomíte, že to celé „Mamí proč? Mamí! Mamí! Mamí! Mamí, pocém! “ pomalu, ale jistě končí. Moment, kdy už se drápete pomalu na břeh, plavky zařízlý v zadku, navíc praskající ve švech, scvrklá kůže ne a ne se narovnat a roztomilá batolátka vám dávno zdrhla. A vy ani nevíte, jak se to stalo, vždyť to bylo včera, co se narodila… Jasně, pořád tu jsou, přijdou, ale…
V ten moment dáte zapravdu té hlášce, kterou jste vždycky tak nenáviděla:
užívej si to, dokud to jde.
Jestli ty babičky, maminky a i ty internety nemají #dyckypravdu…
Jednou vám na té lavičce budou chybět…
Foto: Foto Havlín
Pro tip: kdo si udělá třetí dítě, prodlouží si tu nádhernou dobu plnou plen a dítěte visícího na noze 😂 Ne, vážně. Utéct do lesa chci tak jednou týdně, ale taky vidím, že rostou nějak moc rychle a s věkem odchází i tolik roztomilostí 🥹
Pravdivé! A to mám zatím aspoň jedno batole a stejně to někdy fakt strašně letí a stýská se mi po miminku. Milosrdná paměť samozřejmě vynechává ty prořvané úseky dětské i mé 😁
Až jsem zamáčkla slzu, je to tak. Já doufám, že se jednou na tu lavičku aspoň na chvíli vrátí…
Pešule, moc krásně napsané, jsem dojatá, zároveň jsem se zasmála, ale především jsem se v tom všem naprosto našla! A díky, že ukazuješ, že v tom nejsme samy! 🙂
Nádherně napsané! Pravda od začátku do konce! Jsem dojatá a zároveň uklidněná, že jsem „normální máma“ a nejsem v tom sama. 😊 Moc děkuju!