Nemáte někdy pocit, jako kdyby se o sociální skupině „matek“ hovořilo tak trošku s despektem? Já nevím, možná jsem po všech těch hormonálních bouřích krapet přecitlivělá, ale osobně se mě toto téma vždy celkem dotkne. To, že dnešní matky jsou bezohledné, že se cítí být středobodem vesmíru ve smyslu „bacha, teď tu jedu já s kočárkem, teď dávejte všichni pozor a uhněte“, že jejich nevychované děti běhají po restauracích, zatímco ony si vesele pijí kávičku a klábosí s kamarádkou. To, že mluví pouze v množném čísle, mluví ve zdrobnělinách a patvarech jako manža, mimísek, těhu, břišánko… Slyším to tak často! Je to pravda? Štve mě to! Vlastně nevím proč. Vždyť já přeci taková nejsem! Nebo jsem a nevidím to? Když někdo mluví o „matkách“, mám pocit strašné nespravedlnosti. Nevím, snažím se být dobrou mámou. A troufám si říct, že kdo není máma (nebo táta na rodičovské dovolené), to prostě nemůže pochopit. Je to krásné být rodičem, ale je to stres, je to fuška, je to změna, na kterou se člověk připravuje a pak jistí, že přípravu těžce podcenil. O to víc si vážím svých rodičů jako nikdy dřív. Vlastně jsem se nikdy necítila být členem tak výrazné sociální supiny. A najednou chápu o trochu víc, jak musí být težké být součástí sociální skupiny, která má nějaký punc.
Mateřská mě naučila jedné věci. Nehodnotit, nesoudit. Dřív, než jsem sama měla děti, často jsem na ulici potkávala „nevychované spratky“ a jejich neschopné rodiče. Teď vím, že nic není takové, jak se může zdát. Dcera mě v tomto směru dost proškolila. Jak mně byly ty její válecí chodníkové scény nepříjemné, ty pohledy lidí („No tak jí jednu šoupni, ne?“). A přitom nikdo netušil, co za jejím chováním je. Vlastně ani já sama ne.
Být rodičem je krásné i náročné, ale zaslouží si respekt.
Takže mami, tati, děkuji!
A „důchodci“, promiňte! Už se nebudu pohoršovat nad tím, že blokujete celou ordinaci, ranní autobus v době, kdy můžete „počkat“. Třeba prostě nemůžete…
Zanechat komentář