I když by bylo pěkné říct, jak krásné je jít si za svým snem, neřeknu to. Proč to vlastně ti horolezci dělají? Zima, žádný kyslík, černé nosy, ruce a nohy zmrzlé, a to jen proto, aby si tam zimou odumřelou rukou sáhli na špičku a zase se z posledních sil se smrtkou v zádech belhali dolů, a v lepším případě se opravdu dobelhali? Tak ať na to panáček zapomene! Sen nesen. Kino stačí :-).
Dlouho jsem nad tím přemýšlela, kam až člověk může zajít, má-li nějaké sny. Svých snů by se člověk neměl vzdávat, však jsou pro nás hnacím motorem. Ale „vocamcať pocamcať“. Pokud svým snem můžete ublížit někomu blízkému, je to napováženou.
Véčko. Rád jezdí na hory. Na vysoké hory. Má doma takové ty krámy jako mačky a cepíny (posledně jsem tím „šmejdem“ prosekla náš nově udělaný strop). Vlastně mi stále vyčítá, že ho na hory nechci pouštět, že jezdí málo. Jo, tento článek je věnovaný jemu. Kdyby věděl, jak jsem pokaždé nervózní, když někde je, jak já mám zkažené celé dny, nedokážu se pořádně soustředit, bojím se, zatímco on si plní sny, možná by mé výčitky chápal lépe.
Můj sen, v souvislosti s tímto „projektem“, byl vytvořit přehlednou mapu osobních zkušeností s cestováním s dětmi. Být Toulavou kamerou, Pohlreichem a dTestem v jednom. Jenže jsem tvrdě narazila, hned jak jsem vzala kameru do ruky. Nejde to. Strašně to dře. Je to trapné. Laciné. Neumím do toho mluvit. Stydím se. Kašlu na to!
Jenže pak, po milionech let, přišlo to kino a Everest. A řekla jsem si: „Potřebuju trailer.“ 🙂 Však žijeme jen jednou a nikdo mě nezná, tak „vo co go“. Kdo se nebojí, nechť se podívá. Padesát sekund o tom, jak začíná každá naše cesta. A vlastně i o tom, proč právě název „S dětmi báglu“: Protože ať s sebou máte děti na cestách kdekoliv (v nosítku, v kočárku, za krkem či právě fláklé na zemi – protože „už neci!“), stejně vždycky taháte miliony jejich krámů:-).
[youtube=https://www.youtube.com/watch?v=LrOxUwvRI5E“>https://www.youtube.com/watch?v=LrOxUwvRI5E]
Zanechat komentář