Trčím v zácpě, když v tom mi zvoní telefon.
„To musím zvednout, asi nám už vezou dřevo na podlahu,“ říkám synovi a zapínám hlasitý odposlech.
Z telefonu se hrne jakási prapodivná směs češtiny, ruštiny, polštiny – no ty vado, co to je, co to blekotá??? Nakláním se ještě víc k telefonu, abych lépe slyšela, ale je to marný. Slyším dobře, ale rozumím leda tak koncovky. S vypětím všech sil pochopím, že pán přijechá kdovíkdy a ještě zavolá. No potěš koště, to se teda těším, že si zase pokecáme, pomyslím si. Loučím se se slovy: „Já vám ale vůbec nerozumím, prostě někdy přijeďte.“ Ale oba se celé situaci zasmějeme. Však o nic nejde, jsme jenom lidi, nějak to dopadne!
Posílám manželovi zprávu: „Nevím, kdy přijedou a co dovezou :-)“ a přemýšlím, jak se vlastně ten obchod se dřevem, odkud to děda objednával, jmenoval – a začínám se těšit na novou podlahu. Možná to bude taková podlaha s překvapením. Taková podlaha z Temu!
Přijel o hodinu později, než měl. Nevadí. Omlouvá se. A pak se ještě víc omlouvá, že v rámci dopravy opravdu není výnos do posledního patra. Když nás ale vidí, nabídne se, že nám s mužem mimo pracovní dobu pomůže, protože jsme jeho poslední štace. Tak ale konečně si začínáme rozumět, pane! To je slovo do pranice!
„Chcete vidět fotku z války?“ zeptá se nás totálně zpocený po hodině a půl tvrdé dřiny, během které samozřejmě došlo na to, odkud je…
Vypráví pomalu, odezíráme, pomáháme mu s českými výrazy, které dost často marně hledá. Ale postupem času naše jazyky začnou splývat. Protože si chceme rozumět, nacházíme společnou řeč. Jednoduché. Pracoval u nás už před začátkem války na Ukrajině. Problém je, že trávil celé dny na stavbě – od rána do večera mezi Ukrajinci. Proto neumí česky. Večer padnul hubou do polštáře a na samostudium už nebyla síla. A proč taky, když se na stavbách mluví hlavně ukrajinsky? Když začala válka, vrátil se hned domů, aby se přihlásil k výkonu vojenské služby. Ještě předtím si za své peníze nakoupil tady u nás vojenské vybavení. To bylo prý nedostatkové zboží. Sehnat neprůstřelnou vestu? Mission impossible na celé Ukrajině, v Německu, v Polsku – prostě to bylo hnedka pryč! Vypráví o tom, jak muži stáli na Ukrajině ve frontě na zápis do seznamu vojáků, jak by snad i zaplnili divadelní sály – všichni chtěli bránit svou vlast. Vypráví o ukrajinské komunitě tady, která sháněla za ty vydělané peníze na stavbách vojenské vybavení a nosila je do dobrovolnických center…
Vrátil se domů a bojoval. Dvacet dva měsíců. Skoro dva roky! Bylo mu tehdy pětatřicet, když to vypuklo. Měl mobil plný fotek zpustošené krajiny, zdecimovaných aut, domů, obřích děr po výbuchu. Takhle prý Putin „pomáhá svou speciální operací“. Zůstává po něm jen měsíční krajina. To je pomoc? Záchrana? Viděl všechny ty hrůzy války, zdevastovanou krajinu i mrtvá těla.
Při vyprávění si tu a tam posune brýle na nose a já si na zlomek vteřiny, asi díky těm brýlím, představím vlastního syna na jeho místě.
Pak dostala jeho maminka mrtvici. A jemu přibyly kromě strachu o svůj život úplně jiné starosti.
Proto je tady a už nebojuje. Musí zajistit péči o svou maminku a živit širší rodinu. A dodává, že teď už by lidé divadelní sály asi nezaplnili. Protože zjistili, jaké to je umírat v boji, jaké to je necítit tu obrovskou podporu, která vám dodává odvahu. Jsou unavení, odevzdaní, rezignovaní, trvá to dlouho…
Nestojí před námi „Ukrajinec, který by měl přece bojovat a chránit svou zem, ať si táhne zpátky, vyžírka jeden, akorát nám bere práci!“ Ale člověk. Člověk, který byl připravený položit život za svou vlast. Člověk, který ztratil dva roky svého života někde v zákopech, zatímco my tu pindáme, že se zdražilo pivko a zasraná Ukrajina, koho to zajímá? Člověk, který u nás dělá práci, kterou moc lidí dělat nechce, ačkoliv bych ho s jeho konstitucí zařadila spíš do vyhřáté kanceláře finančního poradce nebo ajťáka. Divím se, že ten samopal či co to bylo za hroznou zbraň, vůbec unesl… Člověk, který má mámu, která potřebuje jeho pomoc…
Brání se, když mu dáváme peníze navíc. Je to prý moc. Děkuje, když mu podávám taštičku se sladkostmi od dětí. Prý bude mít zítra, v sobotu, na svačinu. Zase jde na celý den do práce…
Ne, tohle nebude podlaha s překvapením. Ale podlaha s příběhem.
Zanechat komentář