Ráno se probouzíme v Granadě s pocitem, že už nechceme jet pryč! Náš pokojíček v hostelu Oripando se nám opravdu nechce opouštět. Ale aby člověk mohl poznat ta nová krásná místa, musí opustit ta stará. A tak jdeme na autobus. Tentokrát to musí vyjít, pekelně se soustředím, abych trefila ten správný směr: autobusové nádraží. No jo no, i mistr tesař se utne. Ten autobus totiž vůbec neodjíždí z autobusáku, ale z opačné strany Granady. Jsem říkala, že nám ty cesty busem moc nejdou!
Autobus do Güéjar Sierra jezdí v přibližně hodinovém taktu. Krátíme si čas tím, že hledáme, jak jinak, hajzlíky. Ale tyhle, to byl majstrštyk! Hned u zastávky je totiž Hotel Macià Monasterio de los Basilios, kde s dovolením využijeme klášterní toalety.
Cesta do Güéjar Sierra trvá přibližně 40 minut a stojí pár euro. A já jsem zase jak u vytržení. V dálce vykukují zasněžené vrcholky Sierra Nevady a ta tyrkysová barva nádrže Embalse de Canales! Já to mám i s Netflixem ty cesty:-)
V Güéjar Sierra nás čeká dvacet minut do totálního krpálu. S těmi batohy je to lahůdka. Bydlíme mimo vesnici, na kopci, tak trochu na konci světa. Ale nám je už cestou jasné, že tady, tady to bude přesně podle našeho gusta! Mě pohled na ty kopce neskutečně uklidňuje a dává mi pocit domova. Jak kdybych nebyla v cizí zemi, poměrně daleko od domova, ale někde na výletě za chalupou… A vnímám, že i můj cestovatelský parťák to má dost podobně.
Naše ubytování v Casa Rural Alba Montis, kterého jsem se s ohledem na předpověd dost obávala, je dokonalé!
S Mateem, majitelem, je skvělá domluva (šj i aj) přes whatsup, nic není problém – ani dřívější příjezd, ani pozdější odjezd, na všem se dá domluvit. Jurta je krásná, čistá, dá se v ní i vařit nebo si zatopit, čehož v noci využijeme. Noc nás tady stojí sice víc, než se na lowcost sluší, 78 EUR, ale je to prostě zážitek. Navíc ten bazén…no, k němu se ještě dostanu.:-) Mimochodem, pokud si chcete vyzkoušet s dětmi spaní v jurtě, mrkněte na tento článek.
Jediné slabší místo jsou ty po.. de… mouchy. Tak ale jsi na venkově, s tím se musí počítat, Jano! Všude okolo ovce, kozy, oslíci nebo koně… S místní faunou se seznamujeme hned při první procházce. Já jsem nikdy v životě nepotkala pasáčka koz a ovcí. Fakt i se psem. A ten pes měl respekt. Tady na ně máme štěstí hned dvakrát. A je to teda zážitek. Protože to je stádo jako hrom, zabere celou silnici! Asi si dovedete představit, jaký to je zážitek pak po té silnici jít. Tam není kousíček bez bobku, není kam šlápnout jinam, prostě v těch nových Vivobarefoot zašlapuju ty bobky a úplně cítím, jak se mi mačkají do té fungl nové podrážky:-)
První den prozkoumáváme okolí a nedalekou vyhlídku na město. Je tu klid. Doslova ANI NOHA. To je opravdu balzám na duši. Na jedné straně výhled na vodní nádrž, na druhé pak na zasněžené pohoří Sierra Nevada.
Cestou pozorujeme, jak vzniká zřejmě nová ferrata přímo nad městečkem.
A pak už jen pohoda na lehátku. Otužilejší část výpravy samozřejmě vleze i do bazénu. Mimochodem, u bazénu je i malý bar, repráky a prostor na tancování. Prý tu už proběhla i malá česká svatba v minulosti.
Noc je překvapivě klidná. Až na tu malou čivavu, co nám štrachá pod jurtou:-) Lišky si pro nás nepřišly, neumrzly jsme, mouchy šly taky v noci chrápat, takže pohoda. Děkujeme, přijedeme zas.
Nezbývá, než si ještě dopoledne vyběhnout těch 400 výškových metrů do výšky 1.550 m n.m., na co jsme už včera neměly síly. I dopoledne už sluníčko pěkně pálí. Nedovedu si představit, jaké to musí být se tady drápat v létě. Ale rozhodně bych to tady chtěla prošmejdit mnohem, mnohem víc! Jednou se sem vrátím!
Ty výhledy jsou prostě famózní! Navíc máme štěstí a zrovna se slaví Fiesta de las Cruces, kdy se kříže zdobí květinami na počest zemřelých. I oba místní kříže jsou nazdobené. Při této příležitosti se konají po celé Andalusii bujaré oslavy plné zpěvu a tance. I tady v Guejar Sierra – a to právě dnes. Takže máme před odjezdem ještě možnost si na náměstí poslechnout typickou španělskou hudbu a nasát tu správnou španělskou atmosféru. Všechny ženy mají typické španělské šaty a ve vlasech květiny… Nečekané zpestření cesty. Stejně jako vloni v Brixenu, kdy jsme náhodou narazili na Watter Light Festival.
Tak kdo by se rád posadil na tuhle lavičku? Já bych na ní vydržela sedět věčnost…
No, my už spěcháme na autobus, protože míříme zase o dům dál…
PS. Takových krásných laviček je i v Alpách. Tak schválně…Poznáte některou? Všechny je najdete v Toulkách s dětmi v báglu!
A líbil se vám článek? Víte, že mi za něj můžete poděkovat tím, že mě pozvete třeba na housku s oslizkou okurkou a nakrájeným jablíčkem? Můj blog slouží rodinám už od roku 2015 a není dotován spolupracemi. Díky za vaši podporu!
A tady ještě pár těch laviček…
Zanechat komentář