Ráno nás v Antequeře probouzí déšť. Festovní déšť. V rychlosti sbalíme batohy – jde nám to už raz dva, máme totiž vymakaný systém všemožných pytlíčků; natáhneme na sebe ponča (Ferrino), na batohy pláštěnky a na ponožky (tip od Krupicové Kaše) ještě jedny nepromokavé. Jsem zvědavá, jaké to v nich bude a co vše vydrží. Heslo zní: smrádek, ale teploučko! Tak ponožky v sandálkách, to je základ!
Po dvaceti minutách čekání na zastávce chápeme, že nám tady pšenka nepokvete, autobus dnes asi nepremává. Bodejť by jel, když je svátek, koho by to napadlo. No ani slečnu na recepci hotelu, když nám ukazovala autobusovou zastávku, jízdní řád a přísahala, že ve Španělsku jezdí autobusy celkem včas.
Nasazujeme svižné tempo, na nádraží je to s těmi bágly na zádech tak půl hodinky. Vlak do Granady nepočká! No pronese se to, ne že ne. Píšu si plusové body za nepromokavý obal na mobil, díky kterému můžeme držet telefon s navigací v ruce i v tom největším slejváku. Bez mučení přiznávám, že jsem to já, kdo cestou nemůže. Musím vyšvihnout poklonu slečně Ž., která má nožičky jak špejličky, ale oddřela to vše neskutečně. Myslím, že už je to parťák na Camino de Santiago…
Jestli by v Antequeře měli něco vytunit, tak jsou to nádraží. Nejdřív ta kauza s Antequera a Antequera SA, kdy se mezi stanicemi nelze dopravit jinak než taxikem (nebo pěšky 20 km) a teď takové bludiště! Až tady budete hledat nádraží, tak hledejte metro. Je to pod zemí. Vypadá to trochu jak podzemní garáž. Rozhodně ne jako nádraží. 🙂 A v té garáži nikdo nemyslel na déšť, takže než dojdeme k nástupišti, projdeme doslova bazénem. Hele, ale neproteklo to! Spodní ponožky jsou stále suché! Myslím, že lépe jsme ty nepromokavý fusky otestovat nemohly.
Jízda vlakem trvá necelou hodinu a stojí nás přibližně 20 EURO (dospělý a dítě 12+). A mně dochází, jak je to cestování vlakem krásné. Jak mě baví pozorovat okolní krajinu, jak je moc jiná, než ta naše. To je jak v kině toto!
V Granadě na nádraží jsme dlouhé minuty doslova ztracené. Chvílemi propadám zoufalství, protože fakt nevím, kam jít. Aplikace mi nefunguje. Nevím, kam jet, na co se zeptat. Znám jen název hostelu. A celý mě to tady sere, pardon! Zase mraky lidí, prší, mám hlad a chci kafe! A pak mi dojde, že na to máme celý den. My NIKAM nespěcháme. Naším cílem je ta cesta!
První autobus jede samozřejmě na opačnou stranu. To nám jde, nastupovat do blbých autobusů, co jedou úplně jinak (zítra si to pro velký úspěch ještě zopákneme). Došly jsme vlastně k závěru, že autobusy nejsou naše silná stránka a je rychlejší chodit pěšky. 🙂 Takže jdeme. Je to půl hodinka, to dáme, už máme praxi.
Jakmile dorazíme do staré části města zvané Albaicin, vše zlé se v dobré obrací. Přestává i pršet. Tady je to tak krásné! A voňavé! A že tu jsou lidi? Nevadí!
Náš hostel je třešnička na dortu. To je tak úžasné místo s neuvěřitelnou atmosférou! Až někdy pojedete do Granady, rozhodně, ale rozhodně se ubytujte v hostelu Oripando! Jakože wow! To prostředí, ti lidé, cestovatelé, studenti… vrásky mi normálně couvaj a z narozeninového dortu mizí minimálně dvacet svíček. Já jsem tady fakt omládla, i když bych mohla být matkou těch lidí, co tu bydlí a pracují.
Protože nejsme úplní pankáči, volíme samostatný pokoj se sdílenou kuchyní a sdílenou koupelnou. A to je ale krásnej pokojíček! A ta kuchyň jak u babičky! Koupelna je boží! Je sice jen jedna, ale když bude nejhůř, dá se i v nedbalkách přeběhnout do hlavní části hostelu. Tady se to neřeší. Oceňuji, že jsem si na cestu vzala kardigan. Slouží mi dost často jako župánek.
Náš pokoj je přes uličku, není v hlavní budově. Trochu mě to mrzí, ale jen do té chvíle, než mi milá slečna na recepci ukáže naši střešní terasu. Ježíš, mě tak baví to, jak nás oslovuje chicas! Koukáme přímo na Alhambru! WOW! Tohle na bookingu nepsali, že to bude mít takový prémiový výhledy! No a za 55 EUR/noc i se snídaní, no nekup to!
V Granadě se jen tak touláme uličkami starého města. Nasáváme vůni koření, vonných tyčinek, pečených mandlí nebo churros. Tohle město prostě voní! Fakt voní, jako žádné jiné! Míša (IG Šikolovi na cestách) měla pravdu.
Podíváme se do katedrály, kde jsem byla před dvaceti lety. Už tehdy tu stály dámy věštící budoucnost a natahující ruku pro penízky za vaše doživotní štěstí. Slečna Z. se mě ptá, jestli to jsou ty samé, co tu byly před dvaceti lety.:-))) Mimochodem, stalo se mi to ve Španělsku opakovaně a velmi mile mě to překvapilo- když jsem platila vstupné do katedrály, přiznám, že jsem měla svrbění zamlčet, že už slečně bylo 12 let, aby to měla za polovic. Ale řekla jsem pravdu. Kdekoliv jinde by se s vámi nepárali a rovnou by vám napařili plné vstupné. Tady jsem vždy dostala vstupné snížené, ačkoliv už nesplňovala limit 11 let. Vysvětlila jsem si to tak, že to je ocenění za upřímnost.
Je nám tu báječně, ač je to velké univerzitní město plné lidí. Nemáme ambice vymetat všechny památky včetně Alhambry (já už tam byla a respektuji odlišné potřeby dítěte). Stačí nám pohled na ni z vyhlídky Mirador San Nicolás (kde hrají i muzikanti a lidé tancují). Ach, to pohoří Sierra Nevada na pozadí. No, ráno bude navíc ještě pocukrované čerstvým sněhem. Pak už si užíváme toulání v liduprázdných uličkách, ale i v těch, kde je hlava na hlavě. Však je svátek a všichni jsou v ulicích, bary praskají ve švech! To je tak pohodový den!
Večer trávím na terase a sleduji, jak se Alhambra a pohoří Sierra Nevada, které se tyčí v dáli, zabarvují při západu slunce. Neuvěřitelná podívaná. Dělám milion fotek. Zas a znova se na terasu vracím, jak mě to fascinuje. Tohle jsem nečekala, že bude v ceně hostelu!
V Granadě jsem podruhé a ne naposledy. Tohle město má zkrátka něco do sebe! Nás však čeká cesta dál… A věřte, že to co přijde, bude ještě větší pecka!
A líbil se vám článek? Víte, že mi za něj můžete poděkovat tím, že mě pozvete třeba na housku s oslizkou okurkou a nakrájeným jablíčkem? Můj blog slouží rodinám už od roku 2015 a není dotován spolupracemi. Díky za vaši podporu!
A kam se vydáte s dětmi vy? Ráda vás provedu Alpami, Českým i Saským Švýcarskem!
Zanechat komentář