S čím jdu do dalších dní

Konec roku si tak trochu žádá dělat rekapitulaci a sepsat novoroční předsevzetí. Jedno jediné datum, které nám dává tolik nadějí, že toho spoustu změníme. A přitom to datum není vůbec důležité, důležití jsme jen a jen MY.  Dnes, zítra, za pár měsíců… je to jen na nás, kdy si řekneme „Tak, teď nastal ten správný čas“… 

JSI DOST DOBRÝ NA TO, ABYS ŠEL ZA SVÝM SNEM

Má cenu to komentovat? Ještě v září se mi pár lidí jen smálo (však takový pisálek jako já?), v říjnu jsem během 14 dnů získala 130% cílové částky pro vydání mého průvodce. Během 6 týdnů jsem prodala více než 200 ks průvodců nad rámec HITHITU. Celkem 600 lidí mě podpořilo, jen si tu masu představte! Pro někoho to je prd, pro mě to je mega úspěch! Díky vám všem! A to nemám tetičku ve vydavatelství ani strýčka v tiskárně a mou investicí byl v podstatě jen můj čas. Hnacím motorem mi bylo mé nadšení, radost a víra v to, že to dokážu.

NEPLÁCEJME SE V NEGATIVNÍCH EMOCÍCH

Občas si vyslechnu historky z pracovních či osobních životů, stížnosti na něčí chování, konflikty a mám se stavět do role soudce. Jakou radu dávám já? Všechno je jen a jen o komunikaci. Pokud vás někdo naštval, řekněte mu to. Mrzí vás něco? Nelíbí se vám něco? Neříkejte to okolnímu světu, neduste to v sobě, neplivejte jedovaté sliny a nenechte si mysl zaneřádit negativními emocemi.  Přestaňme se plácat v blátě, v negativních emocích, povznesme se nad to, udělejme první krok vstříc řešení a pobavte se o tom. Spousta střetů a konfliktů je naprosto zbytečná a my zbytečně jen mrháme časem.

JESTLI NĚCO CHCEŠ, PROSTĚ TO UDĚLEJ

Udělat něco jinak, něco změnit, vstoupit do nejistoty, do rizika, mimo naše zajeté koleje, to chce trochu odvahy. Mně v takových chvílích pomáhá uvědomit si, že život, který žiji, žiji JÁ, že já jsem ten tvůrce toho, jak to je a jak to bude a kdy jindy žít podle svých představ, než právě teď. Copak mám záruku, že bude nějaké zítra? Že bude za měsíc? Za rok? Pokaždé si uvědomím, jaká rizika mi to přinese. A ve většině případů zjistím, že všechno, co může nastat, lze případně nějak vyřešit. Že nejde o život. A že tím největším rizikem je, že budu jednou litovat, že jsem to prostě nezkusila. Však co tě nezabije, tě posílí, nebo ne?

Když měla nastoupit Žloutková do školy, volila jsem mezi jistotou (čili státní školou, kde to jede jak na běžícím páse a všichni za ta léta cca tušíme, jak co funguje) a nejistotou (novou, vesnickou, integrující školou s takřka nulovou referencí). Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky v čele s tou o zkažené kariéře a pošlapaném talentu ve škole, o které se toho tolik neví. Vedla jsem dlouhé diskuze s těmi, kteří nedokázali pochopit, že chci dělat věci prostě jinak, i když jsem v tom standardu přeci také vyrostla a žiju, tak o co mi sakra jde?! Proč to probůh vůbec řeším? Stejně si holka bude muset přeci zvyknout na to, jak to ve světě funguje. Ale prdlajs! Ve svém rozhodování mi výrazně pomohlo, když jsem si uvědomila, že nemá smysl primárně řešit to, co bude za deset, patnáct let, ale to, jak to cítíme právě teď a tady. A najednou jsem moc dobře věděla, která ta volba je ta správná.  A strašně se mi ulevilo. Tak co se může stát nejhoršího, že ji přehlásím do školy jiné?

Vstoupila jsem mimo zajeté koleje, když jsem se rozhodla, že se nevrátím do své stabilní práce, protože to prostě nechci. Vstoupila jsem mimo společností vyjeté koleje, když jsem se rozhodla, že nechci děti odevzdávat ráno v 6:30 do instituce a vyzvedávat si je nejdřív v 17 hodin, ale chci tu pro ně být na maximum.Tím netvrdím, že je je jediné správné řešení a ostatní je špatné. Spousta dětí je ve školkách a družinách šťastných, spousta rodičů nemá ani jinou možnost. A určitě nejsou horšími rodiči! Já ale udělám všechno pro to, abych k této variantě nemusela ještě dlouho sáhnout. Ono to s Brácháčem stejně asi ani jinak nejde. Mám ho vzhledem k jeho zdravotními stavu doma 90% školkových dní. Je mi jasné, že má kariéra mi dělá jasné pápá a ve svém oboru se budu jen horko těžko chytat. Ale kdo chce, ten do toho rozjetého vlaku vždycky nějak naskočí, nebojím se o sebe! Jasně, je mi trošku nepříjemné se neustále obhajovat, proč teda jako nepracuji. Však musím mít doma veget, ne? Málokdo chápe, že práce nemusí být jen o tom, že se ráno někam jde a večer vrací. Mrzí mě, že málokdo vnímal mou práci na blogu a průvodci jako „práci“, pro většinu z nich je to taková legrácka, zabíjení volného času a zas a znova se mě lidi ptají, jestli se doma nenudím. Ne nenudím. Mravenčí, poctivou prací skládám dílek za dílkem mých  pidi projektů. A třeba budu jednou bohatá, kdo ví:-).  Děti sice nemají hadříky z Nextu a Lindexu, ale na to jejich zasírání blátem jim stačí něco z bazaru:-D a já krom softshellových kalhot poslední dobou skoro nic jiného nepotřebuji.

Žloutková, byť školou povinná, si se mnou třeba teď střihne 14 dní homeschooling. Kdy jindy si ten čas užít, než právě teď?  A to je pro každý můj příští den to nejdůležitější.

JESTLI CHCEŠ NĚCO ZMĚNIT, ZMĚŇ TO

Nesnáším, když někdo jen pořád brblá. Jestli se ti něco nelíbí, změň to. Někdy se stačí prostě jen hnout z místa. Jeden symbolický příklad. Před pár dny strašně pršelo a na zahradě se daly dělat zápasy v blátě. Stačilo popojet 15 minut autem a rázem jsme se ocitli ve sněhové vánici a užili si super bobování. A to jsme mohli doma brečet, jak je venku hnusně.

Se Žloutkovou jsme vytvořili pro spolužáky venkovní bojovku. A pak že to ve státní škole nejde, tam jsou přeci osnovy, rodič se skoro bojí na učitele podívat, natož se ho na něco zeptat nebo snad nedej Bože něco zlepšit. Jestli chci něco změnit, musím začít u sebe.  Já jsem přestala od školy jen brát a začala jsem jako rodič dávat. Zkuste to také!

NEZAPOMÍNEJ NA SEBE

To je tak trochu  má celoživotní 13.komnata. A pokud bych měla nastávajícím maminkám předat jednu jedinou věc, byla by to tato. Nikdy, nikdy nezapomínejte na sebe! Protože každý z nás je ten nejdůležitější! Hele, to máte jak v letadle. nejdřív dáte dýchací přístroj sobě a pak až dětem. To je jedna z největších výzev pro mě samotnou. A ráda s vámi budu sdílet, jak se mi daří ji pokořit. Držím pěsti i vám!

Mějte se krásně.

Jana