Včerejší noc jsem strávila sama s dětmi na chalupě uprostřed lesů (v mém vidění). Bez signálu. No scéna jak z hororu (a že mi krvavé scény z nich lítaly hlavou o 106). Kolem jedné hodiny ráno jsem si celá zkomprimovaná na 20% původní velikosti dělala následující zápisky ze své cesty mimo komfortní zónu, asi abych se tolik nebála. Virtuální samomluva.
Takže, shrňme si to. Mám několik možností.
- Umřu strachy prostě jen tak.
- Neumřu strachy, ale klepne mě pepka, jestli tady doprdele ještě jednou něco vrzne.
- Někdo mě tady zamorduje poté, co se ho budu snažit umlátit pohrabáčem, který si vezmu pod postel.
- Přijde až sem ta bouřka z Bavorska, udeří a padne na nás ten smrk, co máme před chalupou, protože hromosvod, tak ten tady určitě není!
- Nebudu spát, budu celou noc hlídat a umřu zítra během dne únavou, až zas budou děti hejkat. U toho budu samozřejmě umírat strachy.
- Umřu na prasklý močák, protože se v noci budu bát jít na záchod.
- Varuju všechny kuny na půdě a jeleny v lese, ať laskavě dneska v noci chrápou a probohaživýho nevydávají žádný pazvuky, jinak umřu leknutím.
Jestli si myslíte, že mě podle IP adresy najdete, tak nenajdete. Píšu to úplně odjinud, vlastně to nepíšu ani já, ten počítač už vůbec není můj a všude jsou tady skrytý kamery! A právě přijel můj táta, vyhlášená mlátička, takže bacha! (kecám)
No, tak jsem se paranoidními představami dostala docela daleko, až do scén, kdy jsem viděla svůj počítač napíchnutý na počítač Hannibala Lecktera… Ty jo, to byla noc. Optimista hadr:-). Jsem se modlila, aby se Brácháč zase omylem probudil už v pět ráno. Závěrem bych řekla následující: Přežila jsem. Pašák! Velká holka! Pyšná sama na sebe!
I když je to s troškou nadsázky, cítím, že jsem udělala další pidikrůček ve svém vlastním rozvoji. Rozšířila jsem hranice svého komfortu. Příště už třeba půjdu spát bez toho pohrabáče, že jo:-).
S dětmi jsem nesčetněkrát vykročila ze své „komfortní zóny“, čili mimo své vnitřní hranice, kdy se zkrátka cítím fajn a bezpečně. A jsem za to ráda. Ono se ne nadarmo říká, že komfortní zóna nám brání v seberozvoji. Prostě kdo se bojí, nesmí do lesa. Odvážnému štěstí přeje. A to je heslo pro následující měsíce!
A tady něco o malých krůčkách mimo mou komfortní zónu:
Vyrazila jsem s dětmi prvně pod stan.
Jak jsem sjela z naučené cesty Praha – Děčín a objevila nádherný hrad Střekov nebo Mělník.
Někdy jsou to pidikrůčky, které ovšem přináší hodně velký pocit pýchy!
Jak ze své zóny komfortu vykračujete vy?
Je, uplne to vidim. Ja jeste jako bezdetna take obcas jezdila na chalupu sama, zamykala jsem se v pokoji a u postele mela sekyrku 🙂 a kdyz ve vedlejsim nepouzivanem pokoji radila kuna, myslela jsem si ze je po me! A bourka? Nebo poplach hasicu… kapitoly samy osobe. Ale presne to jsou ty situace, kdy se clovek neco nauci, nebo jsou minimalne nezapomenutelne 😀
Jakmile jedu na víkend mimo město na chatu, okamžitě vypínám telefon, to je úleva.. a těšíme se na bubáky 🙂