Na horách jsou situace, ve kterých mám pocit, že mi s prominutím musí okamžitě „jebnout“. Třeba tahle. Navléknete tomu děcku všechny vrstvy co máte, od punčocháčů, kamašů, teplých ponožek, přes oteplováky a zimní bundu až ke kukle a helmě. Následně svedete několikaminutový boj s rukavicemi, u kterého se vynervíte tak, že jste zpocení až, no však víte kde, završíte to doslova násilným nazutím přeskáčů na tu gumovou plandavou nohu, která absolutně, ale absolutně nespolupracuje, a když dopnete poslední přezku, narovnáte se, vítězoslavně otřete čelo, tak dítě zcela nevinně prohlásí „kakat ci“. Tak to vám hlavou proletí leda tak „No to mě poser“, jdete si dát panáka nebo diazepam a jedete nanovo…
V tu chvíli jsem si ale uvědomila , že to je vlastně nic. Vzpomněla jsem si totiž na své dětství. Ono stejně jako vloni na Zadově, tak i letos na Kvildě, mě přepadla silná vlna vzpomínek. Rok co rok jsme jezdili s rodiči na Zadov a to jsou okamžiky, na které nikdy nezapomenu. A jen doufám, že i pro naše děti budou společné dovolené nezapomenutelné. I když se v lecčem liší.
Následující řádky berte prosím s rezervou. Nejsem žádný historik, jsou to zkrátka mé vzpomínky…
DOPRAVA
Když vidím to množství tašek, které pokaždé máme (i když balím podle mě velmi úsporně:-)), nechápu, že jsme kdy s našima na hory vůbec jeli. Protože to nebyla čtyřkolka, to nebyla rakev na střeše auta… ono se jezdilo vlakem! Z Děčína až na Zadov! A na dva týdny! Chápete to:-)? Milovala jsem to!
Už samotné balení bylo takové menší dobrodružství. Pěkně všechno napěchovat do přezkáčů, nenechat milimetr volný. Kolikrát se to muselo i přeskládat, aby se tam všechno vešlo. Vedle oblečení k tomu nacpat pěkně i učení, protože když už se jelo, tak mimo prázdniny. Takže já jsem už jako prvňák uměla ný natý itý ičitý ový istý ičelý, protože tam se jelo v jednotřídce.
Vstávali jsme někdy ve 3 ráno, každý, včetně těch nejmenších (od cca 5 let věku) vyfasoval na záda krosnu a šlo se pěkně pěšky přes celý Děčín na vlak směr Vimperk. Ne že bychom neměli auto, jen si nejsem jistá, jestli by tam kdy naše stará Oktávka dojela:-). A hlavně – měli jsme „režíky“, tak to se muselo využít, ne? V Praze následoval pěší přesun z Masaryčky na Hlavák, protože tou dobou ještě nejezdilo ranní metro. Pak ještě nějaký ten přestup, řízek ve vlaku, čaj ze stylové termosky, která vždycky odněkud tekla, další kodrcák, smažák v nádražní restauraci ve Vimperku (příbor pěkně omotaný ubrouskem) a pak busem na Zadov.
UBYTOVÁNÍ
Zapomeňte na nějaké babyfriendly ubytování s vířivkou umístěné přímo na sjezdovce. My to na zastávku busu i na sjezdovku měli pěkných dvacet minut lesem. Jedno WC pro tři rodiny, myčák na nádobí…ale na druhou stranu, každé ráno čerstvé kravské mléko a nikde nikdo!
STRAVOVÁNÍ
Nechápu, co jsme jedli:-). A odkud to rodiče brali. Do krámu se jezdilo kamsi busem, který jezdil snad jen jednou denně a jen některý den v týdnu a jediné jídlo, které jsme si dovezli s sebou, byly ty řízky a slivovice. Jak jinak. Možná díky ní to rodiče přežili:-). Vymoženost jako chladící taška v kufru auta plná Hollandií, Matyld a zamraženého španělského ptáčku? Sakra, mám ty děti ale rozmazlené!
Když se nám zachtělo do „hospody“, museli jsme jít nějakých 20 minut tmavým lesem. Odměnou nám ale pokaždé byl buď pytlík brambůrek, utopenec nebo fialová Barila! Mňam! Pamatujete ji? Na hory prostě občas nějaká ta „prasárna“ patří! Vloni jsem dětem koupila na sjezdovce hranolky. Jednou. Jedny společné. Bez výčitek. Ani jsem se nestyděla:-). A vedle nás seděla holčička ve věku Žloutkové a už to jelo…“Hranolky jsou nezdravé, fuj, slané, mastné, člověk z nich bude nemocný“. Ale prdlajs!
VYBAVENÍ
To máte dnes samé spešl futrály na přezkáče, nepromokavé futrály na lyže. I když… moji rodiče jsou myslím stále věrní těm hadrovým vakům na provázek, které vždy pěkně nasály kdejaký sajrajt:-). A co teprve modré gumičky na lyže, u kterých vám pokaždé naběhla žíla na krku, když jste je chtěli zapnout. Prodávají se stále, ale zlatý sucháčový, co:-)?
Lyže. Sulov, Artis. Kdo měl Blizzardy, byl v mých očích prostě jiný:-). Lyže a přezkáče se dědily, jak to přišlo pod ruku. Celá rodina vzpomínáme, jak sestra jednou zakončila svou jízdu pod sjezdovkou bez lyží a bez bot:-).
OBLEČENÍ
Dnes se všechno měří na vodní sloupce a merino… Tehdy bylo měřítko jiné. Sehnal jsi šusťák a duté vlákno na bundu? Tak si ji ušij:-). Ani vám nevím, jestli mi byla nebo nebyla zima. To jediné jsem zcela vytěsnila. Každopádně jsem si jistá, že nepromokavé to rozhodně nebylo.
LYŽAŘSKÉ ŠKOLY
Noo, tak to je kapitola sama pro sebe. Moji rodiče byli totiž nelyžaři. Nejprve to museli naučit sami sebe. A pak šli na nás. Nevím, jak to dokázali, co na nás měli, ale povedlo se jim to! Kéž bych měla tu trpělivost a nervy i já. Kdepak, radši jsem děti šoupla do lyžařské školičky pěkně na pás:-). Však nervy mám jen jedny.
MOBILY A TAK
Tak to je jedna z věcí, která byla úplně to nej! Nebylo to! Sice to bylo někdy o nervy – když se třeba tatínkové zdrželi s nákupem a přijeli s ním trochu veselejší až v noci:-). Kéž bychom se uměli k této době tak trochu vrátit aspoň na dovolené. I když se člověk snaží sebevíc, tak nějak má ten mobil pořád po ruce… Nejlepší je mrsknout to do kouta, mastit karty, kostky, piškvorky, lodě, děti někde natajňačku flašku!
Prostě krásné vzpomínky! Mami, tati, díky za ně!
Nechci říct, že tahle doba je horší, to rozhodně ne, je prostě jiná. Já jen pevně doufám v to, že i naše děti na naše společné dovolené budou vzpomínat stejně tak, jako já.
Vždy po přečtení vašeho nového příspěvku myslím na to, že vám musím poděkovat a samozřejmě se k tomu nikdy nedostanu 🙂 Takže velké DÍKY za váš blog, který mě vždy pobaví a ujistí v tom, že i někdo jiný má své „Brácháče“, a taky mě inspiroval při plánování výletů..
Jo, taky vzpomínám, jak probíhaly dovolené bez věčného držení telefonu v ruce…bylo to fajn. Jen doufám, že i moje děti si to své dětství zvládnou trochu užít vymýšlením vlastních dobrodružných her a ne jen těch virtuálních… a teď musím běžet, syn na mně huláká, že mám jít do lodi (do vany), protože „pozoorrr, medůůůzy“ 😉 Lenka J.
Lenko, moc děkuji! Někdy si říkám, jestli to někdo vůbec čte, protože veškeré mé snahy o navázání kontaktu s venkovním světem nejsou příliš úspěšné:-). Takže mě vaše slova fakt moc potěšila. A hra dobrá:-). Tady se často hraje na moře. Žloutková si vezme ikea box na hračky, udělá si bazén, rozloží osušky a už to jede:-).
Jani, tak mi to nedalo, překonala jsem i svou lenost ohledně nastavování čehokoliv na fb, a dala jsem si vás sledovat, abych si přečetla i něco navíc 😉 Nové články z blogu mi chodí do mailu, takže ty naštěstí nepropásnu 🙂 Některé pasáže občas přednesu i manželovi, a taky se vždycky pobaví 😉
Kluci mají 2,5 roku a 1 rok, takže se při cestování vašimi zkušenostmi ráda nechám inspirovat, hlavně tím, jak to přežít bez značně pocuchaných nervů 😀
My máme židle jako ostrovy, vanu jako loď, a starší vždycky vyskočí z lodi (prý je plavčík) chytat Nemíky a Dory, pak taky máváme okolním lodím, na kterých prý nejsou lidi, ale tučňáci 😀
Menší je podle staršího brášky kapitán, ale ten se zatím moc aktivně neúčastní, spíš se batolí a okusuje vše co mu neuteče… A oba každou chvilku kvůli něčemu vřískajííí 😉
Ale s těma osuškama jste mě inspirovala, asi vytvořím pláž a budu polehávat;-)
Hustý s tím vlakem! Mohu pridat jak se jezdilo pred 25 lety :-). Jezdili jsme tedy mastnacky uz autem, ale to se nechavalo pod kopcem na parkovisti (pokud tam dojelo) ev. jeste niz v obci. Bydleli jsme v podnikove chatce od strejdy z prace o dvou pokojich – dve rodiny, latrina byla spolecna par desitek metru v lese, takze jsme v noci curali do kbeliku, rano pro rohliky jezdili tatove na sanich. Voda byla ve studance a vecer jsme se myli v kuchyni v lavoru od nejmladsiho po nejstarsi. Na sjezdovku se jezdilo a pak stoupalo kus cesty na lyzich. Nejvetsi stesti bylo, kdyz vam vlekar nestip jizdu do prukazky a nejvetsi adrnalin, jestli vam nevypnou vecer vlek, kdyz date jeste jednu jizdu, protoze pak clovek nemohl jet k chate lesem od pulky sjezdovky, ale musel si to pekne vydupat. Jezdili jsme tam lyzovat na tu placatou louku peknych 15 let.
JO!! Díky za vzpomínku! To neštípnutí papírové permice nebo štípnutí 2x do jedné dírky, to bylo něco! Koupání v plechové vaně v kuchyni znám z léta:-). Vodou se pak ještě vytíralo! Ještě mám v rukávu jednu dovolenou. Pozor – bydleli jsme v odstaveném vagonu! Jen si tohle připomenu v hlavě, dostávám záchvaty smíchu. Ta doba měla něco do sebe:-D.
Prima článek :)) My jezdili s našima z Děčína jen do Kořenova, ale autobusama, nějaký přestup tam byl taky, vůbec to nechápu, jak to naši zvladali 🙂 Já si vybavuji hlavně to oblečení! Každé ráno se nasoukat do mokrých hadrů, které nestihly za noc uschnout. Samé nasákavé materiály. Štípací permice byly super, v Kořenově byl jeden vlek, kde se to kupovalo pěkně mincemi, jezdili jsme tam s našima i na jaře, to už se vše zelenalo a pokaždé jsme jeden den šli na tu sjezdovku nasbírat mince, co lyžařům v zimě vypadly, sníh schoval a jaro odhalilo :)) jo a taky si vybavuji jednu flašku na podnikovém lyžařském zájezdu dětí zaměstnanců loděnic. Byla to flaška pusinkovací a hráli jsme ji ve dvou :))
Podle mě na to budou naše děti vzpomínat, jako teď my nostalgicky vzpomínáme na naše zážitky z dětství.. my s mužem třeba rádi navštěvujeme místa, kam jsme jako malí jezdili, nebo i kde jsme byli spolu ještě před dětmi. Máme 3.rok chatu na horách a dokopali jsme se k tomu naučit se kvůli dětem lyžovat. V neděli mě čekají běžky se synem – loni mi vždycky počítal, kolikrát jsem při sjezdu spadla 😀 nesnáším na běžkách kopce dolů..