Jedno místo, jeden okamžik…
Dnes na dálnici z Hradce Králové do Prahy. Idylka a krásný den, zdálo by se…Pak přišla nekončící, několikahodinová kolona plná různých nálad. Někdo řešil to, že spěchá, že ztrácí čas, někomu bylo vedro, někomu řvaly děti, někomu zas dělaly z auta kůlničku na dříví, někdo to bral s klidem, někdo (Brácháč) si zažíval své první chvilky za volantem na D11… Někdo, někdo přišel o život:-(, někdo přišel o někoho blízkého, třeba o syna, otce dětí, kdo ví, někdo si vryl do paměti, že zmařil navždy lidský život. V tu chvíli mi došlo, jak jsou některé naše problémy malicherné…
Možná trochu patetické, ale mně to zkrátka dnes nejde z hlavy. Co na tom, že jsme si po ČR natrénovali cestu skoro až do Chorvatska, že by auto mohlo projít deratizací, že jsem celá vyřízená dosedla až teď, že se pere asi šestá pračka, doma mi po deseti týdnech na cestách mávají na přivítanou moli a kdo ví, co tu ještě plísní lehlo… však to je nic!
my jeli kolem ty nehody snad 3 minuty po tom co se stala takze jsme projeli jeste. za volantem slisovanej kluk rocnik 1995… mozna v tu chvili umiral. nejde mi to z hlavy.
Ani mne ne a to jsem nastesti byla tohoto pohledu usetrena:-(. Tolika lidem se obrati zivot naruby, behem kratickeho okamziku. A vlastne to mohl byt kdokoliv z nas, ve spatny okamzik, na spatnem miste…:-(