Poslední dny procházím zřejmě nějakou tělesnou a duševní očistou, či co. V hlavě se mi točí mraky myšlenek (asi se mi pere mozek), ale uceleného textu nejsem prostě schopna. A tak si tak v hlavě povídám sama se sebou. Za pár hodin mi bude 35, takže jsem, když všechno dobře půjde, takřka v půlce. Wow! Vždyť jsem se teprve nedávno narodila! Často se mi stává, že koukám na vlastní děti a říkám si:„Ty bláho, ty jsou moje!“ Nechápu. Když pak člověk stále slyší to „maminko, maminko, maminko“, když si uvědomí, že pro ně je opravdu středobodem vesmíru, je to nářez.
Přes Vánoce jsem měla čas trochu víc přemýšlet. Teda já vlastně přemýšlím celý život až moc. Narodila jsem se asi s nějakou součástkou v mozku navíc. Nejradši bych si ji nechala vyoperovat. Dost mě obtěžuje:-). Ale co už. Za ta léta jsem se s ní nějak sžila. Prostě celý život bádám a přemýšlím, jak věci dělat lépe, jak dosáhnout pomyslného maximálního štěstí, co dělat a co nedělat… Dost často o sobě a věcech, co dělám, pochybuji. I v otázce výchovy. Prošla jsem si kurzem Respektovat a být respektován, občas kouknu na nějaký webinář Nevýchovy a do toho jsem masírovaná tlakem okolí. Ten dělá to a ten zas tohle. A víte co? Mám toho dost! A čím dál tím víc cítím, jak i mně roste sebevědomí. Ať si každý trhne nohou, ať si dělá věci tak, jak cítí! Dnešní doba mi v něčem přijde hrozná. Přehnaně se řeší, kdo kojí a kdo nekojí, kdo dává do polévky bujón a kdo ne, kdo je a kdo není bio, kdo děti respektuje a kdo ne, kdo očkuje a neočkuje… Pokud někdo dělá věci jinak, dělá to špatně. Hodnotí se. Soudí se. Závidí se. Nerespektuje se. Každý jsme jiný a o tom to je! Jaká by to byla nuda, kdybychom byli stejní!
Jedna z mých nekonečných myšlenek se točí i kolem blogu. Asi bych potřebovala, aby mi někdo zaklepal na rameno a řekl: „Dělej dál, má to smysl.“ Plácám se v tom. Vlastně jsem nikdy žádný blog psát nechtěla. Prvně psát neumím, nechci si hrát na rádoby spisovatele, pak si říkám, koho by to také zajímalo, no a v neposlední řadě – já přeci nikdy nechtěla dělat věci, co dělají ostatní:-). Ani trávu jsem nekouřila! Teda kouřila, ale až ve třiadvaceti a jen jednou:-)! Říkám si, jestli mám zůstat v neosobní rovině a jet pouze po cestovatelské vlně, nebo se vám, čtenářům přiblížit. Je strašně zvláštní sdílet veřejně své soukromí, když nevíte, s kým jej sdílíte. A pak si řeknu: „Bágláčová, kašli na to! Piš to, jak to cítíš, jsi to ty!“ S upřímností nejdál dojdeš, to je jedno z mých životních kréd.
No, prostě si tam přemýšlím a začátkem roku cítím strašnou chuť a sílu spoustu věcí změnit. Ale je to ta opravdová vnitřní síla, co cítím! A jsem za sebe moc ráda! Těším se, co mi přinesou další dny. Na to, až zase půjdu cvičit pilates, na to, až mi přijde balíček s olejíčky do koupele (jasně že jsou všechny na nervy:-); na to, až si zas půjdu po třech hodinkách nachystat svačinku; na to, že vyhážu z bytu všechny nepotřebné věci, ten balast, co tu mám; na to, že se příště nenechám rozhodit někým jiným v otázce výchovy svých dětí… Přemýšlím, jestli bych si neměla koupit tepláky s heslem „just do it“ :-).
Tak to by pro dnešek mohlo stačit, ne? Půjdu si ještě vytrhat šedivé vlasy a pak zase dělat maminku.
Mějte se fajn!
PS. Letos mi je 35, Brácháčovi budou 3 a Paní Žloutkové 5, Véčkovi 38 (tedy 3+5). To se ale pěkně doplňujeme, co?
Super…Taky toho dost napřemýšlím, ale neumím to veřejně…I když nějaký brainstorming by se mi sakra hodil…:o)
Super, někdy můžeme zhasnout, dělat, jako že jsme v hlavě a pokecat. Mně se toho hlavou točí…