V mezigenerační konfrontaci během prázdnin (a nejen tehdy) občas vznikají situace, ve kterých bych se mohla cítit jako „lůzr“. „Však si ty děti neuměj uklízet hračky, neposlouchaj, nimraj se v jídle, nejí dušenou mrkev… a to spaní se mnou v jedné posteli, to je jako co“? Mám dojem, že jsem svého času byla skvělé, dokonalé dítě:-). Ale nezlobím se. Beru to tak, že já chci pro své děti také to nejlepší a též jim do spousty věcí kecám:-).
Pak jsou chvíle, kdy se jako „lůzr“ fakt cítím. Padne to na mě. Opravdu neposlouchají, Brácháč si vykňourává průběžně od rána do večera hlasivky, nic nejí, celý den řve „mam chuť“ a leze po mně pořád jako makak. Často si opakuji slova jedné z mých nejmilejších kamarádek. Ta vždycky s úsměvem na tváři říká „však to je období…“. Jo, přesně tak! Celý život se mnou v posteli zřejmě spát nebudou, celý život nebudu makak, jehož mládě pofňkukává „mámu ci“ a krmit a oblékat je v patnácti asi také nebudu.
Pojďme si to spočítat. Průměrný věk žen je cca 82 let. Období vzdoru dítěte trvá tak rok, rok a půl – to máme necelé 2% z celého života ženy. Než se naučí jíst, oblékat a utírat si zadky:-), to máme tak 6% života. To období, kdy jsou na vás děti hodně závislé a jste pro ně vším, je TAK krátké . Kurnik, vždyť je to nic, tak si to nekažme!
Nikdy nikdo nevíme, jak dlouhý život před sebou máme. Co se stane zítra. Někdy stačí jen okamžik… Při posledním výletu na Dolský mlýn u Jetřichovic se mi Paní Žloutková ztratila. Prostě najednou nebyla. Nikde. Neozývala se. Ta chvilka trvala věčnost. Zoufalství, panika, tma, černá díra. Ona jen dámička dostala nápad, že pojede na kole napřed a nikomu nic neřekla, ale díky Bohu za to! O půl hodiny později mě přemluvila, abych jí půjčila foťák. Můj foťák, který jsem si vysnila a padly na něj veškeré vyškemrané peníze k narozeninám, Vánocům a všemu možnému. Deset tisíc. Jasně, že ho měla na ruce na té šnůrce, aby ji nespadl, jasně, že jí upadl na ten největší šutr. Zoom se zasekl a od té doby si jede svou. Ten ohromný vztek a zoufalství však trvaly jen pár sekund. Pak mi před očima jakoby ve filmu projela scénka, která se odehrála chvilku před tím. To, jak ji hledám, nevím, kde je, ptám se kolemjdoucích a ona nikde není… a najednou sama sebe slyším, jak říkám „to je dobrý, hlavně že se nestalo nic tobě“. Uvědomila jsem si v tu chvíli tu pomíjivost věcí.
Víte, během dne jsem vytočená asi 1000x. Ti malí cucáci, co měří sotva metr, mě dokáží pěkně nadzvednout. Slyším se, jak křičím, cítím tu frustraci, když něco není tak, jak bych si přála, aby bylo. Jak mě někdy štve, že místo večerní televize/čtení/šití/čehokoliv dvě hodiny uspávám…
Jasně, člověk by jim neměl obětovat všechno. Na druhou stranu, ty chvilky, těch pár procent ze života, nám nikdo nevrátí…
Zanechat komentář