Zkouška dospělosti

„Ne, už ne!“

Letí jí hlavou a cítí, jak jí naběhly žíly na spáncích! Buch, buch, buch… zlověstné tepání, které přichází pravidelně touto dobou na sebe nenechá dlouho čekat.

„Bože, takový přetlak, ta hlava mi praskne! Dost! Zastavte to někdo, už to stačilo!“

Svět se s ní točí a kolem dokola jak kdyby někdo promítal na zeď pestrobarevné obrázky z diapozitivů.  Rozeznává jen matně nejrůznější loga a reklamní nápisy, které se ji snaží naznačit ten jediný správný směr.

„Tady ne. Tady taky ne. Ani tady. Tak sakra, kudy máme jít? Kde to najdeme?  Kdy už bude konec?“  

Jde, trhavě se rozhlíží v uličce napravo a nalevo, tu se vrací o pár kroků zpět, jestli nic nepřehlédla. Nebohé děti vláčí za sebou. Občas se přikrčí s nadějí, že našla správnou cestu, ale ne, pouze planá naděje.

Věděla, že projít tímhle bludištěm ji stojí vždycky hodně sil. Věděla, že to bolí. Pokaždé to bolí a bolest se rok od roku s narůstajícími požadavky účastníků hry stupňuje.  Ale také věděla, že tuhle krvavou zkoušku dospělosti prostě musí absolvovat.

I proto se nechala zlákat svým ranním optimismem a nezvyklou energií, které ji vytáhly z postele. Jenže ten temný hlas, který jí podmanivě našeptával ať místo do přírody vstoupí sem, že nastal ten čas, dnes je ten den D,  dneska to zvládnou za souhlasného přikyvování nablýskaných duhových jednorožců, se jí teď z vpovzdálí škodolibě posmívá.  „Haha, zase jsi naletěla, ty naivko!“

Už má zpocené celé čelo i nos. Vrr, jak to nesnáší! Koláče v podpaží, pot na ksichtě, všechno se s ní točí, ztěžka dýchá. Zoufale běhá tam a zase sem.

„Děti, kde jste? Už to asi mám!“

Naráží do lidí. Pobledlí apatičtí jedinci s kruhy pod očima, kteří neustále drmolí jakési číselné šifry a hesla. 34, A4, 33, HB, A3… Je jich tu tolik! Tu a tam se protnou jejich pohledy – v zorničkách se jim protáčí všemožné symboly jak na herním automatu. Nikdy nejsou sami. Doprovází je malí klonové vydávající nejrůznější pazvuky.

33, 35, 37, 34…

Like? Dislike?

Dislike? Error!

Všichni jsou tak cizí, přesto tak blízcí. Všichni vstoupili mírumilovně, s odhodláním pro tentokrát tuto životní etapu uzavřít poklidně. Věřili, že to zvládnou! Jenže se po prvním nevydařeném pokusu opustit bludiště co nejrychleji dostali do dalšího levelu této hry o přežití.

Do úrovně „Boty na tělák, sálovky, turfy, kopačky a celoročky všech zemí, POLIBTE SI PRDEL!“

Malý, velký, hnusný, tlačej, drahý…

Pak to ale přišlo!

„Hele! Třicetčtyřky! Líbí? Cože líbí? Netlačí?“

Mission completed.

Duhový jednorožec zařehtal, z nebe se sesypaly konfety a zazněly fanfáry.

Moment, moment… To ale nejsou obyčejné fanfáry.

Slyšíte to?

Cink, cink, rolničky!

A co zimní botičky?