blog o cestování s dětmi

Střípky posledních dní

Je toho tolik, co se mi honí hlavou a poskládat všechny ty myšlenky napřeskáčku do řady písmen pro mě vždycky byla jistá forma terapie. Tenhle článek bude necestovní. Bude o nás, ale nejen o nás. I když…

Těch posledních 14 dní bylo sakra náročných. Během těch deseti dnů v nemocnici, během těch bezesných nocí, kdy jsem zas a znova kontrolovala Brácháčův monitor a děsila se toho, že začne  zase něco pískat, kdy zase dostane ten šílený záchvat kašle, jsem dostala prostor po čase pořádně oprášit svůj žebříček hodnot a uvědomit si to podstatné. Žijete si svůj neohrožený život a najednou bum prásk, ze dne na den může být všechno jinak. Cítíte ohromný strach o dítě a nemůžete nic, jen doufat, že zase bude brzy dobře a jediné, co budete řešit, budou rozhádaní sourozenci, co se doma rubou hlava nehlava, nebo maximálně tak váš špek na břiše, který se vám nebezpečně rozlézá, hajzl jeden, až na záda.

Dost často jsem v nemocnici  možná trochu překvapivě cítila vděk.  Vděk za to, že je o mé dítě postaráno. Že kolem nás nikde nepadají bomby, že neslyšíme sirény a že se mu dostává v tak křehké době té nejlepší zdravotní péče v čistém nemocničním pokoji a ne někde ve sklepě za zvuku ostřelování. Mé myšlenky byly se všemi rodiči nemocných dětí, kteří se perou se strachem o vlastní dítě kvůli jeho nemoci, který je teď umocněný strachem z války.

Možná osud tomu chtěl, aby k nám na pokoj přišla holčička z Ukrajiny, diabetička, která utekla do ČR do bezpečí kvůli válce. Na Ukrajině ji vychovávala babička, protože maminka jí zemřela. Přišla bez znalosti jazyka, vytržena ze svého života, od svých kamarádů a koníčků a všeho, co měla doma ráda…

Den po propuštění domů jsem s úlevou vyrazila nakoupit. Konečně normální život, čerstvý vzduch…! A první, co jsem zaslechla?

„Jako jo, mně je těch ukrajinců taky líto, ale takhle je podporovat, to teda fakt ne. Beztak sem přijeli jenom ty, co na to maj peníze a ty teda žádnou pomoc nepotřebujou! A pak se jich ještě nezbavíme!“

Když jsem  tento rozhovor  vyslechla, měla jsem úplně knedlík v krku a nezmohla se na slovo. Proč? Kde se to v lidech bere? Vzpomněla jsem si hned na Tínku z Charkova, která se se mnou podělila o svůj příběh. Šestadvacetiletá slečna, která pracovala na Ukrajině v mediální agentuře, propagovala kulturní festivaly, ke štěstí ji nic nechybělo. Doma měla hezkou práci u počítače, přítele, rodinu, kamarády. Sem přijela vyplašená, úplně sama. Maminka ji vyslala na cestu, aby ji uchránila před tím zlem, co v Charkově panuje. Poslední týdny se tam ostřelovalo neustále. Máme zprávy přímo z místa, odkud se několik týdnů snažily dostat další maminky s malými dětmi, maminky s postiženými dětmi, těhotné, ale bohužel to bylo příliš nebezpečné. Střílelo se neustále, nikdo nevěděl, kudy a kam vyrazit, kde to bude bezpečné. Tínka tady pracuje pro neziskovou organizaci, kde balí balíky, co jdou na Ukrajinu. Je skromná. Když se jí zeptám, co potřebuje, o nic si neřekne. Jediné, po čem touží, je vrátit se domů za přítelem a rodinou…Jeji maminka se stará o nemohoucí rodiče, v noci chodí do krytu a její přítel pomáhá na Ukrajině jako dobrovolník…

I proto jsem se rozhodla sdílet i na svém blogu příběhy konkrétních lidí, které se mi podařilo pomocí dalších dobrovolníků posbírat…

Kéž by se nám všem dařilo za tím pojmem „uprchlík“ vidět konkrétní lidskou tvář a lidský život.
Celý článek najdete zde.

 

Zanechat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Přišlo whatsupem“ aneb digitální stopu nesmažeš

Rozloučení

Do Alp s kočárkem? Ale jistě!