„Debil… musel mě zkoušet zrovna dneska? Takhle mi podělat průměr! A ještě tahle nána blonďatá, dokonalá, jak si ho vede za ruku! Mně František ani nenapíše… “ honí se Anně hlavou, když autobus vyjíždí z města. Hlavu si unaveně opírá o opocené okýnko. Ten mastný flek, co tam po ní pak zůstane, bude takovou symbolickou tečkou za jejím podělaným pátkem. Nespouští oči ze zahrádkářské kolonie, kterou autobus míjí, dokud z ní nezůstane malý flek rozmazaný jako vzpomínky na dětství. Chodila se tam jako dítě procházet s babičkou. Je to už pěkná řádka let. Však tenhle rok maturuje. A babička?
Babička má rakovinu. Asi. Nemluví se o tom. Nikdy u nás to slovo, ten černý bubák, ta krakatice, nepadlo. Kdyby existoval seznam nevyřčených slov, zřejmě by se o první příčku prala rakovina se sexem. Slušná kombinace. Všichni to věděli. Ale říct to nahlas? Když se to neřekne, třeba to zmizí? Abrakadabra, rakovina zmizela. Tak určitě. Nemluvilo se o tom, ani když se všichni nastěhovali na chalupu, aby se Anny rodiče mohli o babičku starat dnem i nocí.
„Ten autobus se táhne jak smrad… tak snad mě vyzvednou aspoň na křižovatce, abych nemusela jít pěšky…, “ pomyslí si Anna a cítí, jak už toho má plný kecky. Každý den vstává v pět, protože z chalupy to je na gympl daleko a letos jim dělal rozvrh snad nějakej imbecil. Čtyřikrát týdně od sedmi a třikrát týdně odpoledky! To je trest za co?
Na křižovatce nikdo nečeká. Jak jinak. Jsou to sice jen dva kilometry po silnici, ale ty přijdou Anně neuvěřitelně dlouhé. Ve vrátkách se míjí se zdravotní sestrou. Přijela rodiče proškolit, jak babičku polohovat, aby neměla proleženiny. Aha, proto pro ni nikdo nepřijel. Chápe. Objímá se s mamkou.
„Večeři máš v lednici, že si ji ohřeješ, viď? Musím ještě na zahradu,“ říká mamka v rychlosti a mizí na zahrádce. Jen tam totiž nikdo neuvidí ten smutek a strach v očích.
Večer si jde Anna lehnout o něco dřív. Je pátek, mohla by jít pařit, ale na to fakt nemá sílu. Zastaví se ještě u babičky v pokoji, aby ji popřála dobrou noc. Tentokrát nejde dovnitř. Neposadí se k ní. I když ví, že by měla. Ale nemůže. Však si k ní sedne zítra. Pořádně se vyspí a všechno jí bude vyprávět tak, jako vždycky. Babička umí naslouchat. A poradit. Vždycky tady pro ní byla, je a bude. Co se spolu nasmály, až brečely! Babička jí vždycky vybírala ty smradlavý žmolky mezi prsty, když si sundala ponožky, to by pro ni nikdo jiný snad neudělal. Kolikrát do noci mastily kanastu a poslouchaly u toho Dámský klub Frekvence 1! A kolik francovky spolu nakapaly na cukr! Mňam!
Jen mezi dveřmi ji popřeje dobrou noc. Sedí u ní strejda. V noci se o ni bude starat, střídají se s taťkou…Podívá se jí do očí. Vidí smutek, odevzdanost. Ten pohled nikdy nezapomene.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Zvonek. Annu probudí zvonek, který se rozdrnčel v ložnici rodičů, aby je přivolal.
Ne, babičce už zítra nic nepoví.
Je konec. Babička k ránu zemřela.
O dvacet let později…
„Mami, promiň!“
Vrací se dcera do schodů chvíli poté, co bouchla ve vší naštvanosti dveřmi a bez rozloučení odešla do školy.
„Já prostě nemůžu odejít, dokud se neusmíříme. Nemůžu odejít naštvaná. Měla bych zkažený celý den.
Mám tě moc ráda, mami!“
Nedávno se mě někdo ptal, jestli je něco, čeho v životě lituji. No jéje! Mohla bych se ohánět líbivými frázemi, že ne, že nás vždy vše, i to zlé, někam posune.
Tohohle pátečního večera lituji. Už přes pětadvacet let. Měla jsem se rozhodnout jinak. Ještě jednou k babičce jít a obejmout ji.
Už to nejde vzít zpět.
A tak nikdy, nikdy neodcházím bez pořádného rozloučení.
Vždycky si najdu čas na to, abych děti objala a pošeptala jim do ucha, jak moc je mám ráda! A jsem ráda, že to děti už okoukaly…
Člověk nikdy neví….
Pozn. Povídka je inspirována životní zkušeností.
❤️