Střípky posledních dní

Je toho tolik, co se mi honí hlavou a poskládat všechny ty myšlenky napřeskáčku do řady písmen pro mě vždycky byla jistá forma terapie. Tenhle článek bude necestovní. Bude o nás, ale nejen o nás. I když…

Těch posledních 14 dní bylo sakra náročných. Během těch deseti dnů v nemocnici, během těch bezesných nocí, kdy jsem zas a znova kontrolovala Brácháčův monitor a děsila se toho, že začne  zase něco pískat, kdy zase dostane ten šílený záchvat kašle, jsem dostala prostor po čase pořádně oprášit svůj žebříček hodnot a uvědomit si to podstatné. Žijete si svůj neohrožený život a najednou bum prásk, ze dne na den může být všechno jinak. Cítíte ohromný strach o dítě a nemůžete nic, jen doufat, že zase bude brzy dobře a jediné, co budete řešit, budou rozhádaní sourozenci, co se doma rubou hlava nehlava, nebo maximálně tak váš špek na břiše, který se vám nebezpečně rozlézá, hajzl jeden, až na záda.

Dost často jsem v nemocnici  možná trochu překvapivě cítila vděk.  Vděk za to, že je o mé dítě postaráno. Že kolem nás nikde nepadají bomby, že neslyšíme sirény a že se mu dostává v tak křehké době té nejlepší zdravotní péče v čistém nemocničním pokoji a ne někde ve sklepě za zvuku ostřelování. Mé myšlenky byly se všemi rodiči nemocných dětí, kteří se perou se strachem o vlastní dítě kvůli jeho nemoci, který je teď umocněný strachem z války.

Možná osud tomu chtěl, aby k nám na pokoj přišla holčička z Ukrajiny, diabetička, která utekla do ČR do bezpečí kvůli válce. Na Ukrajině ji vychovávala babička, protože maminka jí zemřela. Přišla bez znalosti jazyka, vytržena ze svého života, od svých kamarádů a koníčků a všeho, co měla doma ráda…

Den po propuštění domů jsem s úlevou vyrazila nakoupit. Konečně normální život, čerstvý vzduch…! A první, co jsem zaslechla?

„Jako jo, mně je těch ukrajinců taky líto, ale takhle je podporovat, to teda fakt ne. Beztak sem přijeli jenom ty, co na to maj peníze a ty teda žádnou pomoc nepotřebujou! A pak se jich ještě nezbavíme!“