Poslední dny trávím nad seminární prací z filosofie na téma „Solidarita otřesených“. Zamýšlím se nad válkou, životem, smrtí i absolutní svobodou. Solidarita otřesených je solidaritou těch, kdo chápou. Těch, kdo si prošli otřesením svých životních jistot a najednou stáli tváří v tvář své absolutní svobodě v momentě, kdy vpustili do života svou vlastní smrt. A ti by měli promlouvat, jakkoliv se může zdát, že tato zkušenost je nepřenositelná.
A když jsem dnes ráno potkala na ulici jednu svou známou, jejíž nový, takřka holohlavý sestřih jednoznačně demonstroval to, že i ona si prošla svým otřesením, mnohem silnějším než já, rozhodla jsem se i já promluvit. Ač se tohle téma nemělo nikdy stát předmětem blogového článku, jak moc osobní je.
Když jsem před třemi týdny držela žádanku v čekárně onkologické poradny, viděla jsem svět jako v mlze. Vlastně vůbec nevím, co se událo mezi nevinným preventivním ultrazvukovým vyšetřením v Mammacentru, které odhalilo bulku a okamžikem, kdy jsem čekala na termín své vlastní biopsie. Jak v mátohách jsem se dostala domů a měla jsem pocit, že je konec. Najednou nešel ten čas vzít zpět. Dělat věci jinak. Ovlivnit to. Najednou jako bych úplně ztratila možnost ovlivnit svou budoucnost a cítila se bezradná.
Možná si to pamatujete ještě z dob dětství. Já si vždycky v čekárně u zubaře, na pokraji nervového zhroucení, slibovala, že když mi nebudou vrtat, budu si FAKT čistit zuby poctivě a ještě se u toho večer modlit. Jojo, tyhle sliby člověk zapomíná se zabouchnutím dveří ordinace. Podobné sliby jsem si dávala i já teď v dospělosti, každý rok při čekání na ultrazvukové vyšetření prsou. Každý měsíc si je budu samovyšetřovat, přísahám! Jó, jo, pravda je, že tam občas, alespoň jednou za čtvrt roku zašátrám, ale k pravidelnosti to má poměrně daleko… Všichni víme, že bysme měli. Jó, měla bych, já vím… Komu to tu a tam neletí hlavou?
Ani si nepamatuji přesně, kdy jsem byla poprvé v Mammacentru. Možná je to už 15 let zpátky. Chodím každý rok kvůli rodinné anamnéze, dávám si preventivní ultrazvuk prsou jako dárek k narozeninám dětí. Protože tu pro ně chci být co nejdéle. Objednávám se vždy kolem jejich narozenin, abych nezapomněla. Už jsem si vytvořila pevný návyk. Před devíti měsíci jsem byla poprvé i na mamografu. Už nejsem nejmladší, čtyřicítka udeřila a prsa už se splácnutí nebrání jako dřív, dobrovolně si lehnout na stůl a kdekoliv je potřeba :-)). Ani nevím proč, snad intuice mě vedla tentokrát k tomu, že jsem ani ne do roka zamířila ještě na preventivní ultrazvuk. Ono se to totiž pak doporučuje prokládat. Tentokrát jsem tam šla s klidem. Takovým zvláštním klidem. Až mě trošku znervózňoval. Že by klid před bouří?
Pak přišlo ono otřesení. Otřesení tak silné, že si jsem skutečně 100% jistá, že každý měsíc, pět dní po cyklu, věnuji pár minutek tomu, abych nemusela prožívat to, co před pár dny v té onkologické čekárně a hlavně víc než týden nejistoty čekání na výsledky biopsie… Týden, ve kterém nevíte, jakou další kapitolu budete psát. Jakým směrem se zničehonic váš život bude ubírat. Asi jako když letí míček při tenise přes síť, zavadí o ni a jeden jediný okamžik rozhodne o vaší výhře nebo prohře… V mém případě jsem měla tentokrát štěstí.
A víte co? Bulku jsem si sama nenahmatala, ani když jsem věděla, kde je. Prostě se to tak někdy stane. Pokud tedy ještě nechodíte na preventivní ultrazvuk a spoléháte jen na samovyšetření, možná se zeptejte na názor svého lékaře…
A co vy?
Když jsem svůj příběh sdílela na instagramu a udělala si malou anketu, výsledky mě opravdu šokovaly. Většina lidí je v kategorii „Já vím, že bych měla, ale…“ A tak si říkám, že jestli má tento blog nějaký smysl, tak je to možná ten, trochu ty výsledky překopat. A až se příště zeptám, budou ty výsledky vypadat úplně jinak. Je fajn věci měnit a ovlivňovat, dokud to ještě jde.
Pokud vás toto téma zajímá víc, určitě doporučím blog Prsa v háji, projekt Prsa koule. Tam se dočtete i o tom, jak je potřeba samovyšetřovat i „koule“ mladých kluků. Ani v 17 se totiž klukům nádory nevyhýbají…
Zanechat komentář