Na to se ty ale neptáš…

V tomto článku najdete pokračování našeho příběhu s názvem „Naše cesta s kašlem“. Tentokrát to bude sobecky hodně o mně, o mých pocitech…

Je to už pět let, kdy jsem se po dalším záchvatu Brácháčova kašle ze samého zoufalství zeptala na facebooku, jestli někdo z mých přátel nemá kontakt na nějakého dobrého pneumologa. Na nic jiného jsem se neptala. Jméno jsem se tehdy sice nedozvěděla  žádné, ale jedna odpověď (ona nebyla jen jedna), bez ironie, dobře míněná, zněla asi takto: „Já bych teda ten kašel řešila jinak, ale na to ty se neptáš“…  Přiznávám, že mě tehdy tahle věta a její mezi řádky skrytý význam zabolela.  Vždy jsem se tak snažila a dala bych přeci cokoliv za to, aby už nekašlal… Těch pochybností o sobě samé, o tom, že asi teda fakt žijem ten náš život nějak blbě, i když to stejně líp ani neumíme, těch jsem se už nikdy nezbavila. My matky se totiž umíme v té honbě za dokonalostí v péči o děti sebetrýznit pochybnostmi na jedničku! 

O pár let později jsem se na masáži svěřila marérce, že jsem se vrátila se synem z nemocnice, kam nás dostal jeho kašel (měl tehdy RS virus) a proto jsem tak rozlámaná.  Řekla mi tehdy zcela vážně, aniž bych se ptala na názor, že kašel je volání o pomoc a že bych s tím jako rodič měla něco dělat. Že je to zřejmě nějaký problém na mé a manželově straně. A když už se s tím dítě dostane až do nemocnice, je to teda na pováženou a  ona by s tím rozhodně teda něco už dávno udělala. Na další masáž jsem pak už nikdy nešla. Ale ten červík v hlavě jak kdyby dostal další ránu po palici… Co když za to fakt můžu já? Co když za to může můj vztah s manželem? Můj vztah s mou mámou? Porod mé matky? Můj neorgasmický porod? Babičky poznámka v mém dětství, že mám ale pěkné tvářičky? Co když za to může můj život před životem? Co když jsem nebyla šťastné vajíčko a muž měl frustrované spermie? No jo, ale doprdele práce, co s tím mám dělat? To mám vyrazit do Tibetu nebo začít objímat stromy a místo brambůrků požírat nasušenou placentu? No jeden by se z toho posr…

Postupem času  jsem měla chuť už poslat prostě všechny do prdele!

Alergologie, pneumologie, kortikoidy, ORL, alternativní medicína, homepatika, bylinky, inhalátory, vincentky, hodiny a hodiny v lese a na výletech v přírodě, bezmléčná a bezvaječná dieta, kompletní rekonstrukce bytu, ať se zbavíme potenciálních mikropikonanoplísní….vyzkoušeli jsem toho už tolik! Přesto se ty noci, kdy jsem měla pocit, že se to dítě prostě udusí, pořád vracely. Nejhorší na tom bylo, že na to prostě NIC, ale vůbec nic nepomáhalo. Zestárla jsem strachem pokaždé o několik let…

Nechci jakkoliv zlehčovat psychosomatiku, to v žádném případě! Sama věřím v to, že šťastný člověk = zdravější člověk. Ale ona se z toho stala jakási mantra. Jako máma nemocného dítěte jsem měla občas pocit, jakoby se pozapomínalo na to, že každý z nás má nějaký hardware a s tím neudělá nic, ani kdyby cválal zhulený, vychillovaný na duhovém jednorožci.Přesto to pořád na mě odevšad vyskakovalo! Žijeme v internetové době. A je tak strašně náročné ty tlaky na rodiče ustát. Jak kdyby za vše mohli jen oni. Děti z nás pořád jen něco cítí, nasávají,zrcadlí…matko, musíš začít u sebe… vrrrr…. Já si připadala jak v začarovaném kruhu, kdy jsem byla pronásledována výčitkami, že teda asi nežijeme šťastný život, když to naše dítě kašle jak o život a tím volá o pomoc a to mě dělalo nešťastnější a nešťastnější. A jak může nešťastná matka udělat šťastné dítě?

Postupem času jsem začala vnímat riziko nevinných ezo rad a článků z klávesnice internetových influencerů, rádoby odborníků, které se na nás valí chtě nechtě ze všech stran. Cítila jsem až vztek, když jsem občas na porobné rady narazila.  Už jsem se tomu jednou věnovala v tomto článku („Vlož v dítě důvěru“).

Teď, po osmi letech pátrání po příčině, cítím, jak kdyby mi do té pomyslné jizvy na duši někdo nasypal sůl.

Prostě ho tam měl! Problém! Na hardwaru!

Nejprve mi nešlo o té diagnóze veřejně mluvit, nechtěla jsem ji svými řádky jakkoliv zhmotnit. I teď cítím, jak je toto téma osobní. Následující řádky napíšu jen proto, protože jsem sama pracně dohledávala k naší diagnóze informace. A už vůbec se mi nedařilo najít příběh dítěte, u kterého by se tato vada odhalila tak pozdě. Ale také proto, abych ukázala, že psychika je sice mocná, ale kurňa doprdele práce, když v motoru chybí jeden článek, ani dobrá nálada a vyzenovaný rodič nepomůže.

V dubnu, v 8,5 letech, byla Brácháčovi po provedené bronchoskopii (v narkóze vám pošlou do dýchacích cest kameru) a CT zjištěna vrozená vada aorty. Konkrétně se jednalo o duální aortální oblouk. Tedy o jeden oblouk aorty navíc, co mu kolem prudušnice a jícnu celý život tvořil uzavřený prstenec, takové kleště, které mu limitovaly průtok průdušnice na 20%. Představte si průdušnici jako zlomené brčko utlačované z jedné strany do placata a pochopíte, že tím se vykašlávalo asi hodně špatně. Jak se s tím dýchalo během fotbalu, tak to si nechci ani představovat.  A já toho kluka honila po kopcích! Možná i proto si na to jeho tělo zvyklo a vystačilo si s tím, nechci si připisovat zásluhy, ale něco na tom možná bude… Jestli tu je nějaký pneumolog či kardiolog, neberte mi tuto drobnou zásluhu!

A ten kousek aorty prostě musel pryč. Šmik ho. Uááá, vždyť to je tak blízko srdce! Představa mimotělního oběhu, představa toho, že vašemu dítěti někdo zastaví srdce, že jeho život bude mít v rukách někdo cizí, kdo může udělat sebemenší chybičku a bude…. to s člověkem prostě zamává.

A mně celé tohle jaro dost zamotalo hlavu. Nevím, z jakého důvodu jsme si tím vším museli projít (další jarní prozření v tomto článku). Ale nic není, jako bylo. Priority se otřásly v základech. A já jsem zvědavá, kam z tohohle rozcestí vykročíme tentokrát…

O tom, jak jsme se společně chystali na operaci a co mi pomohlo, napíšu zase příště…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A víte co? Měl ho tam!