Čas od času to na mě přijde a chci být „víc ženou“! Ta je posledních pět let tak nějak utlačována tou mámou, kuchařkou, uklízečkou, nákupčí, plánovačkou, vyzvedávačkou… Je o tom milion článků ve všech chytrých časopisech, dbejte o sebe, ponechte si svůj život před dětmi a bla bla bla.
Tentokrát to na mě přišlo v sobotu, těsně před výletem na Kokořín. Nevím, co mě to popadlo, že se udělám na výlet krásná:-). Vzala jsem tu krabičku s barvícím šamponem na vlasy, návod jsem nečetla, prskla to ledabyle na hlavu (však co, stejně mi ta světlejší barva nechytne, jde mi jen o ten lesk), poklidila, zuby dětem vyčistila, prostě to klasické tempo, kdy děláte sto věcí najednou. Těšila jsem se, jak budu oslňovat novým lehkým leskem svých hnědých vlasů na sluníčku… k tomu ten nový lesk na rty, oční stíny… pak přišel šok.
Vraťme se zpátky. Drogerie. Já a Brácháč. Mraky barvících šampónů na vlasy. A jeho ruce čili chapadla. Nejradši by do košíku namrskal všechny krabičky, hlavně ty růžové, jak jinak:-). V rychlosti něco popadnu, zeptám se prodavačky, jestli mi to na vlasy chytne, spokojím se s odpovědí, že určitě ne, že to sama má ozkoušené. Však o to mi přesně jde, chci jen nepatrný náznak barvy, lesku na sluníčku… A jede se domů.
Nevěřícně koukám do zrcadla. Mé hnědé vlasy jsou pryč. Vidím blondýnu obarvenou na zrzavo… A ještě jen někde…a to nepřeháním. O půl hodiny později sedím v kadeřnictví, kde zoufale čakám na své staré vlasy. Jak na sebe koukám do zrcadla, říkám si, to snad není možné? Co se se mnou stalo? Jak mám kadeřnici přesvědčit, že nejsem „blbka“, co neumí číst krabičky. Jak jí mám vysvětlit, že jediné, co jsem asi tak chtěla ušetřit, byl čas. Čas na sebe. To, co celou dobu na mateřské zvládám dokonale. Vlastně se mi celou dobu chce brečet. A říkám si dost. Je načase přitvrdit!
Místo výletu na Kokořín (již s kaštanem na hlavě) předávám děti, beru klíčky od auta a vyrážím. Sama. Potřebuju si propláchnout hlavu. Nejradši bych si střihla noční výstup na Sněžku nebo prvně v životě ferattu. No, spokojím se s málem, zamířím do Letňan:-). Pak se sama sobě musím smát. Objedu celé parkoviště a pochopím, že TAK velká holka zase nejsem, takže fakt budu muset zaparkovat úplně na samém konci parkoviště:-). Tak aspoň se trochu projdu… :-).
Už poněkolikáté zamířím sama do kina. Není mi to blbé. Důsledně u pokladny trvám na tom, aby nikomu neprodali lístek vedle mě. Nechci slyšet něčí funění, nikoho se dotýkat, chci být sama. Sama v přeplněném kině, ha ha. Teorie tygra. A teď mi řekněte, co s vámi ten film udělal? Mě pobavil a naštval a vlastně nevím, co si mám o tom všem myslet:-)! Vždyť byl vlastně o tom, že ženy jsou ty mámy, kuchařky, uklízečky, nákupčí, plánovačky, vyzvedávačky…a ještě k tomu ničí mužům jejich životy. Kruh se uzavřel. Není jednoduché se takto nezacyklit, nebo aspoň občas do toho kruhu nespadnout. Zvolněme, neřešme nedůležité… život si užívejme!
A pak už jen cesta hrůzy. Ono mně vždycky jdou autem cesty ven lépe, než cesty zpět:-). Tma a déšť, super! Hrdinka bez navigace, tzn. při první odbočce se samozřejmě netrefím a jedu směr Hradec Králové. No, zkrátím to, chvilku jsem jela i v protisměru, ale domů jsem dojela, otevřela lednici a dala si panáka.
Dnes jsem se vrátila k plotně:-). Ale mám make up a šaty! Ono k té hlavě a la kaštan se to prostě asi musí:-). A na ten výlet s dětmi na Kokořín se moc těším! Bude to fajn. Stejně jako ten noční výstup na Sněžku či ferrata – letos to prostě dám! Leni?
Zanechat komentář