O tom, jak jsme přiletěly na Mallorcu v den španělského black outu se dočtete v předešlém povídání.
Probouzíme se časně ráno aneb nejsme tu přeci na rekreaci, takže budíček v pět a jedem na ty nohy!:-)
MALLORCA BEZ AUTA
Bydlíme v hostelu v Palmě, který se stane naším útočištěm na příští tři dny. Záměrně jsem volila ubytování v Palmě, protože se mi jevila jako velmi praktická s ohledem na síť MHD- vyjíždí odtud většina autobusů paprskovitě na všechny strany Mallorcy. Více o autobusové dopravě na Mallorce, jejíž síť je opravdu propracovaná, najdete zde. Ve zkratce – jízdenky se kupují až v autobuse, nelze je koupit online. Většinou se platí kartou, pouze autobusy v Palmě v hotovosti. Přejet celý ostrov trvá zhruba hodinu. Prostě na všechny strany je to coby kamenem.
NE KAŽDÝ HOSTEL JE VÝHRA
Hostel byl jasná volba – ubytování na Mallorce je ukrutně drahé, hostely jsou nejlevnější a my si přeci v rámci úspor musíme vařit! Hostely se nám navíc osvědčily během loňské i předloňské cesty. Je fajn potkávat tam cestovatele z různých konců světa!
Jenže ouha. Hostel je pro mě velké zklamání – v kuchyni není možnost si cokoliv uvařit! A ohřívat express menu fénem, děkuji, to tu už bylo (v Benátkách) a víme, že to nefunguje:-D. Plotýnka se prý před časem totiž rozbila (a novou asi plánovali koupit maňána), v rýžovaru s rozdrápaným teflonem bych si ani starý fusekle nevyvařila a trouba jakožto jediný funkční spotřebič mi také nahání hrůzu. Jinak to tam není špatné, ale hostel We hostel Palma příště prostě nebrat.
GR221 ANEB MALÁ OCHUTNÁVKA, KDYŽ SI NETROUFÁTE NA CELÝ PŘECHOD
Plán dne je jasný – jedna z etap GR221. Ideální varianta pro ty, co si netroufají na celý přechod. Stejně jako já. Přeci jen, jdu to s třináctiletou dcerou. A děsně se štítím pavouků a bojím bouřek.
Z hostelu jedeme asi tak 20 minut městským autobusem na autobusové nádraží, kde nám právě odjíždí autobus směr Valldemossa. Jede jak na potvoru na minutu přesně! Běžely jsme, mávaly jsme, já jsem regulérně prosila, ale ne, prostě z parkovacího místa pomalinku vycouval, koukal u toho na nás a odjel. Řidič nám jen zamával. Que idiota! No jsme snad v Německu, aby tu autobusy jezdily takhle punktlich? Můžu já za to, že jsem se na autobusáku potřebovala jít ještě vyčůrat, protože skoro hodinová jízda je skoro hodinová jízda a ranní kávě neporučíš? Prčic taky…
Další jede za hodinu. Alespoň máme čas skočit do krámu přímo na autobusáku a nakoupit nějaký ten jamon (šunku) na cestu.
Náš plán je vyzkoušet jeden z úseků přechodu známého jako GR221 – čili přechod Mallorcy a pohoří Serra de Tramuntana. Úsek z Valldemossa do Deiá je dle všeho dobře značený a je hezky „horský“. Tímto děkuji Terze Krupicové Kaši za doporučení.
No a abych nezapomněla, tenhle úsek má teda drobátko převýšení.
Čeká nás cca 560 výškových metrů nahoru, 880 výškových metrů dolů a někde mezi tím cca 12 kilometrů v horách a olivových hájích.
No, nádhera to byla, co vám budu!
Technicky nenáročná trasa, dobře značená a ty výhledy, to chceš! Jen ten sestup už trochu bolel. Obráceně bych to jít nechtěla:-) Jako náročné to bylo, ne že ne. Děti jsme nepotkali žádné, ale jinak toto není úsek, který by starší děti neměly zvládnout, pokud jsou zvyklé chodit. Tu a tam potkáte hikera, což mě osobně bylo velmi blízké.
Jak děti naučit chodit po horách? Měla bych pro vás pomůcku:-) V Alpách děti poběží, že jim nebudete stačit:-).
Trasu detailně popisovat nebudu, to se musí projít, to se musí vidět. Ono ani fotky nejsou tak krásné, jako to je v reálu!
V Deiá čekáme na autobus. Spolu s námi tu čekají i vyvonění a vyfešákovaní místní, kteří míří na večer do Palmy. S jedním takovým postarším pánem v obleku se dávám do řeči, protože autobus ne a ne jet. Je to sympaťák, mluví na mě krásnou pomalou španělštinou. Patnáct minut zpoždění, půl hodiny zpoždění…kurňa kde je? Máme hlad, žízeň, chceme si lehnout! A vůbec, je to vysloveně provokace po tom ranním odjezdu bez nás na minutu přesně! Kde je teď ta dochvilnost, ptám se já?
Autobus sice jede, ale….
… ale nezastavuje. Řidič opět mává. Beztak to byl ten z rána! Ani nepřibrzdí a jede prostě dál. Que idiota!
Dle pána v obleku se to prostě občas stává – autobus má obsazená sedadla a tak už další pasažéry nebere. Otázkou je, jestli se za dvě hodiny nebude situace opakovat. Prý je to docela dobře možné, protože začala turistická sezóna. Takže pán začíná stopovat. Mimochodem, ve Španělsku se při stopování na auta elegantně mává s nataženou rukou, to jen ať víte.
No a co budeme dělat my? Ostatní se skládají na Uber, ale jedou jiným směrem než my. Zůstáváme my, pán a další turistka s batohem.
Pán má štěstí. Zastavuje mu auto. Nastupuje. Nezbývá, než se zeptat, jestli se čirou náhodou do toho očividně bezedného auta nevejdeme i my. Jako, je to natěsno, ale vejdeme! Přiskakuje i paní s batohem, že prý jestli se nevejde i ona, je taková malinká…:-D
Přiznám se, že tuto část cesty si jako matka za rámeček nedám. Detaily si necháme pro sebe:-))) Stopovat vlastní dítě jsem učit nechtěla. Všechna možná rizika jsme si samozřejmě probraly. A pak – to je jak s marihuanou. Stejně ji asi vyzkouší. Tak s kým jiným to nevyzkoušet napoprvé, než s vlastní matkou?
Alberte, to byl ale krásnej den! A to ještě nevím, že zítra, zítra bude ještě krásnější!
Líbil se vám článek? Můžete mi poslat malý pozdrav.
Další naše společné cesty najdeš na blogu.
Máma a dcera I – Z Benátek přes Anconu, Sirolo, k Lago di Garda a pak do Brixenu.
Máma a dcera II – Z Malagy přes El Chorro do Ancony, poté do Granady, Guejar Sierra, Nerja, Frigiliiana, Tarifa, Cádiz, Sevilla.
Zanechat komentář