blog o cestování s dětmi

Máma a dcera II.-1. den: Málaga

Je to už týden, co jsme se vrátily, ale já jsem v myšlenkách pořád na cestě, s batohem na zádech, někde mezi Málagou, El Chorrem, Antequerou, Granadou, Güejar Sierrou, Nerjou, Frigilianou, Tarifou, Cádizem a Sevillou.

To jsou přesně ta místa, která jsme společně s dcerou během dvoutýdenní společné cesty „Máma a dcera II“ navštívily. Bez auta. Vlakem, autobusem, pěšky. Kdo by si chtěl přečíst o naší první společné cestě, kterou jsme podnikly v loňském roce, tady najdete první díl. Jak to řešíme ve škole se dočtete na konci článku.

Teď už ale k našemu letošnímu dobrodružství…

Je neděle brzy ráno, konec dubna a my vyrážíme! Oproti loňské cestě máme podstatně lehčí batohy, však jsem ostříhala dle mého nalehko-guru Terky (aka Krupicová kaše) všechny cedulky! Teda takhle, stříhala jsem, co se dalo, přelévala, odměřovala, selektovala, minimalizovala, aby mi pak Žloutková dotáhla svou 500 stránkovou knížku Mlčící fontány od Ruty Sepetysové:-))

Po loňské zkušenosti máme vše v pytlíčkách a vacích, což se ukázalo jako super vychytávka i na věčné přebalování batohů. Ponča máme na první chmátnutí v horní kapse batohu, stejně tak nepromokavé fusky, můj objev roku (opět děkuji Terce). Hele, na nás si nějakej deštíček už nepřijde! A že ta předpověď počasí byla tedy dost děsivá! Detailní plán cesty mám připravený na prvních šest dní. Pak budeme improvizovat. Vždyť to je in nemít plán a my jdeme s dobou, no ne?

Už v taxíku je to jiné. Zatímco vloni se slečna Ž. doslova chvěla vzrušením (však také letěla i jela taxíkem prvně v životě), teď vedle mě sedí úplně klidně. Jsem to já, kdo je nervózní. Kdo se nemůže zbavit těch svých strachů a představ, co všechno by se mohlo stát. Najednou vedle mě nesedí to malé dítě, ale malá žena, jen o pár centimetrů menší než já. Bude se jí cesta líbit? Nejsme blázni vyrazit si jen tak ve dvou, na jih Španělska, tam, kde připlouvají ty lodě s uprchlíky? Jano, nečum na ty internety a nečti černou kroniku, už ti hrabe! Ale sakra, proč není nervózní aspoň trochu? To se jako netěší???

Přiznám se, že pociťuji už cestou na letiště zvláštní, lehounký závan zklamání, že to není jako vloni. Tenhle divnopocit nás bude obě provázet prvních 24 hodin a je pro nás cennou zkušeností. Jak když přijdete do kina natěšení na druhý díl vašeho oblíbeného filmu a on tam, proboha proč, hraje jiný herec! Potvrzuje se, jak moc nás naše očekávání svazují. Ne nadarmo se říká, že kdo nic nečeká, nemůže být zklamaný. My máme velká očekávání, protože naše loňská cesta byla navzdory tomu hnusnému počasí jedinečná, skvělá a nezapomenutelná. Může se jí vůbec něco vyrovnat? A proč to sakra musíme vůbec srovnávat? Inu, hlava si někdy jede to svoje…

Ale nebudu vás napínat. Tahle cesta byla nakonec totiž ještě lepší! To se nedá popsat! To se prostě musí zažít… Jak kdyby se ta už tak vysoko položená laťka posouvala každým dnem výš a výš, a když už si člověk myslel, že dosáhl maxima, že už to ani lepší být nemůže, přišlo něco nového, ještě lepšího! Ale nepředbíhejme.

Letíme do Málagy – a jak jinak – celou cestu v letadle čumíme na křídlo. Já nevím, já to snad nikdy při výběru sedadla netrefím, i když se pekelně soustředím:-). Tak aspoň to budeme mít kousek k únikovému východu, je potřeba na tom vidět něco pozitivního! Všimli jste si někdy, kolik drátků v těch křídlech je? Jako nechci nic říkat, ale tam se při opravě jeden snadno ztratí… drátek sem, drátek tam, prase aby se v tom vyznalo! (Pozn. pokud létáte minimálně jako my, určitě sledujte profil Cestuj za babku, kde najdete řadu rad, jak koupit letenky. Na Terky blogu najdete i článek o Malaze, kde najdete další tipy z Malagy včetně toho, kde se dobře najíte. To u mě nikdy nenajdete, protože #alergie.)

Každopádně doufejme, že na tom letadle dělal jinej elektrikář, než ten, co dělal elektriku ve Španělsku. To jejich el. vedení mě nepřestává bavit. To lepí k sobě tavnou pistolí? Připomíná mi to trochu takové to domácí tvoření s dětmi…

V Malaze nás vítá sluníčko, neprší, na to my nejsme na společných cestách zvyklé! Od Málagy mám jediné očekávání – přežít velkoměsto (cca 600.000 obyvatel). Jsem čím dál větší křovák, města mě vysávají a během této cesty zjišťuji, že nejsem sama, kdo to tak má. Má dcera je celá já!

Na letišti nastupujeme do autobusu A, řidič mě zkásne o 8 EUR, a popojedeme během deseti minut asi 7 stanic k našemu ubytování. Používám pro kontrolu aplikaci Moovit, ale jsem typ desktop, takže jsem si to vygooglila samozřejmě už doma, napsala si to na papírek a věděla jsem přesně, kudy na zastávku, kde vystoupit a jak dlouho to pojede. Tímto zdravím neplánovače, obdivuji vás, ale nic pro mě.

Sdílený byt ( Rooms Breeze & Sun) zabookovaný přes Booking (65 EUR/noc) nemůžeme najít, ač stojíme přímo před domem. Aspoň máme příležitost zapojit půl ulice do hledání a trochu se socializovat. V tuhle chvíli si uvědomuju, jak miluju Španělsko! Ti lidi přiskakují sami, aby pomohli. A když zjistí, že mluvím lámaně španělsky, jsou nadšení – jejich nadšení tedy vyústí v to, že když mluví, nasadí své klasické tempo, takže rozumím úplný hovno, pardon, ale společnými silami nacházíme ty správné dveře, ten správný trezůrek na klíče a byt je náš! Taková bojovka na přivítanou, díky za ni! Mé paranoidní představy o tom, že ti lidé nám chtěli pomoct, protože jsme cizinky a v noci nás přijdou natuty obrat, vytěsňuji, vždyť jsi Jani ve Španělsku, tady to tak prostě je!

Pokojíček s vlastní koupelnou je v naprosté pohodě, čistý, žádný ekl, fajn sdílená kuchyň – můžeme doporučit. Jen se připravte v noci na hluk z ulice a doufejte, že sousedi za zdí nebudou mít divokou noc.

Já se plácám po ramenou za výběr ubytování a to ještě netuším, že je to jedno z těch nejslabších, které jsem pro naši cestu našla. Kousek od letiště (7 stanic autobusem), od pláže (5 min),od vlakového nádraží Maria Zambrano (cca 15 min chůze) i od centra, kam jdeme pěšky.

Na pláži poprvé smočíme nohy, sníme bagetu s tuňákovým salátem (prý dojděte si na tapas, haha, tak ale ještě jsem mohla vytasit řízky, že jo… ) a vyrážíme směr centrum.

Projdeme se kolem přístavu a po promenádě Muelle Uno; očíhneme obří lodě; zajdeme na pláž Malagueta, kde je takřka nemožné si udělat onu slavnou instagramovou fotku; slečna se vyšplhá na pár palm, přičemž strčí do kapsy všechny svalnaté mladíky v okolí a přes hrad Gibralfaro, odkud je hezký pohled na město a na arénu (Plaza de Torros) přejdeme ke katedrále, která je obehnaná lešením. Navíc začne pršet, takže zase prdlačka z fotek na instač:-)))

Městská pláž

Mimochodem, v neděli odpoledne je na Gibralfaro vstup zdarma, z čehož my, správní Češi, máme obrovskou radost. Osobně si teda myslím, že jsem Malaze těmi 8 EURO za deset minut v autobuse věnovala už dost.:-).

Je nám fajn, ale shodneme se, že toužíme zalézt někam do přírody, někam, kde nejsou lidi… A já se přistihnu, že mě opustila ta dávná mánie vidět vše. Alcazaba, Centre Pompidou, Teatro Romano… tak tam půjdeme příště, nevadí! I tak jsme těch pár hodin v Malaze využily na maximum.

Nezbývá než se jít večer vykoupat do ledového moře, posedět na pláži, schroupat u toho tradiční plážové brambůrky a pak už se jen zavrtat se do spacáku, kam si k nohám narvu pasy i peníze (co kdyby náhodou přišli:-)). Ano, spacáky máme, čeká nás jedno netradiční spaní a navíc se už nechceme přetahovat o jedno společné prostěradýlko a drkotat zuby.

Velmi lehké letní spacáky (650 a 750 g) za rozumnou cenu.

Zítra brzy ráno nás čeká přesun někam, kam se moc těším… V hlavě mi ale stejně jedou ještě ty pochybnosti, aby se jí cesta líbila. Jojo, ach ta očekávání a nároky na sebe…. Jani, neboj, bude to pecka!

Byla! Ale o tom zase někdy jindy…

Láká vás podobná cesta, ale ještě si netroufáte? Potrénujte s batohem na zádech třeba v Alpách! Lásku k cestování a horám můžeme pěstovat u dětí od malička…

A jak to řešíme ve škole ty naše absence? Tady malé zamyšlení…a má odpověď na dotaz ze sociálních sítí.

„A to je dcera na domácím vzdělávání, že jste takto během školního roku pryč?“

Ne, není.

Vlastně jsme necestovaly ani tak dlouho, takže by mě vůbec nenapadlo se nad školní absencí významněji pozastavovat, ale budiž. Asi cítím potřebu, aby zazněla jedna věc. Plně si uvědomuji, že ten, kdo nese odpovědnost za vzdělávání našich dětí není žádná instituce, ale ony samy, potažmo my rodiče. A jestliže cítíme příležitost, jak děti obohatit nad rámec učebnic, udělejme to, pokud můžeme! Velký dík všem pokrokovým školám a jejich pedagogům, kteří důvěřují i nám rodičům a dávají nám prostor. Nezapomenu na hlášku paní ředitelky v naší bývalé škole, když obhajovala, proč povoluje maximálně 2 dny absence během pololetí. „Děti pak zbytečně trajdají s rodiči po světě.“ Ne, v této škole už dávno nejsme.

Možná ve škole zameškala pár hodin gramatiky, nějaké ty lišejníky nebo biomy, možná se to doučí, možná také ne… Ale…

– měla možnost poznat na vlastní oči pestrost neznámé krajiny, novou kulturu;

– měla možnost si vyzkoušet trochu toho nepohodlí, jít s těžkým batohem na zádech, v dešti, v horku, do kopce. Nemůžeš? Teď prostě musíš…;

– v hostelech potkala pár cizinců, cestovatelů, přičemž každý si nesl ten svůj příběh a životní filosofii;

– měla možnost si během cesty nerušeně číst a poznávat prostřednictvím příběhu historii země, ve které jsme, a vidět v reálu ta místa, o kterých čte nebo už v minulosti četla;

– měla možnost si uvědomit, že za každou hezkou fotkou ze sociálních sítí jsou i ta hnusná místa smrdící močí a všemožné pochybné existence (naše hláška: každé město má toho svého divného týpka);

– měla možnost zjistit, že učit se cizí jazyk fakt k něčemu je…

– měla možnost vidět písečné duny, Středozemní moře, Atlantický oceán, zřejmě udušeného tuleně s hlavou v plastové tašce, z dálky pak Africké pohoří (prozření, že Afrika není jen velké pískoviště)…;

– měla možnost zjistit, co ji na cestování baví, co jí to přináší za emoce a číst v nich.

Nevím, je toho spousta. Je jí 12. Ví toho o Španělsku a historii této země víc než já, která se to kdysi drtila na jedničku ve školní lavici. Možná už nedožene láčkovce nebo něco z fyziky.

Ale možná zas o něco lépe poznala sama sebe a to, co ji baví. Co je víc?

A proč tohle píšu? Ne, já nejsem žádný cestovatel. Ani netrávím s dětmi na cestách dlouhé měsíce. Tohle je víc o mém uvědomění si. Občas se ptám sama sebe, jestli až moc úzkostlivě nesledujeme školní osnovy, které jsou jakýmsi příslibem lepší budoucnosti a jestli u toho nezapomínáme se tu a tam zeptat, jestli tou cestou, po které jde celý dav, vlastně vůbec chceme jít. Pro mě bylo na naší cestě za vzděláním nesmírně osvobozující si uvědomit, že to není žádný úředník, který nám s osnovami v ruce diktuje, co se musíme pro život naučit, ale že je to život sám, co nás učí pro nás to podstatné. Tak to nezapomínejme v záplavě všech těch informací v učebnicích vnímat.

2 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zimní Alpy/Dolomity s dětmi

Tre Cime (3 Zinnen), Kronplatz a Cortina d’Ampezzo

Máma a dcera II.- 5. den: Güéjar Sierra