Už na naší první společné cestě Máma a dcera jsme si tehdy v Anconě řekly, že by bylo fajn jednou někam plout lodí přes noc. Po plavbě na Lago di Garda bylo jasno. To chceme! A v ideálním případě i s vraždou na palubě! (joke)
Tradá, máme tu další položku na bucket listu!
V loňském roce nám to sice nevyšlo, ale poslední Máma a dcera cesta (viz níže) byla naprosto fantastická a na zážitky natřískaná, že to vůbec nevadilo.
Letos to však dozrálo. Inu, je čas pomodlit se, přečíst Robinsona, nafouknout rukávky a vyrazit vstříc dobrodružství ve vlnách!
Tak jsem začala plánovat. Zadání bylo jasné.
- Plavba lodí.
- Španělsko kvůli jazyku (a protože prostě Španělsko).
- Hodně přejezdů vlakem nebo autobusem.
Když na mě vyskočily letenky na Mallorcu za 700 Kč/ osoba, měla jsem jasno! Poletíme na Mallorcu, střihneme si malou ochutnávku GR221 a pak přeplujeme do Barcelony a budeme pokračovat do Pyrenejí!
Jako takhle, plány jsou od toho, aby se měnily, to už jsem za ta léta pochopila. Pyreneje jsem vyškrtla pár dní před odletem (mimo sezónu busem mission impossible) a nahradila je přechodem pobřeží po stezce s názvem Camí de Ronda. Ale nebojte, ono se to v průběhu zase celé trochu změnilo, tak koho to zajímá, směle do čtení! Ale varuji vás, přestupovaly jsme 27x a tento způsob cestování není pro každého. Nás však baví a to moc! Ale hlavně, hlavně jsme spolu. My dvě. Máma a dcera. A to je nejvíc!
Zkraťme to. Zabaleno máme celkem rychle, protože víme, známe, nepromokavé ponožky, kalhoty a ponča jdou na hromadu jako první. 🙂 Letos se mi balení trochu komplikuje jídlem, protože jsem odhodlaná nesejít z cesty, po které od října jdu a tudíž pěchuji do batohu bílkoviny i proteiny, co mi síly stačí. Jen doufám, že mě nepřinutí na letišti batoh vybalit a ukázat, co to převážím za podezřelý bílý prášek…
Ráno v den odletu se dozvídám, že je ve Španělsku totální black out. Vůbec mi to nedochází, nemám čas řešit takový kraviny, že jo, musím ještě rychle upéct něco tomu nebožátku, které opustím, vypsat co, kdy, kde je potřeba zařídit, protože bez mámy přece nebude NIC fungovat. Akorát že vůbec, matko už jeď, ať máme klid!
Obávám se, že kdyby mi to došlo, že v celé zemi NEFUNGUJE X HODIN NIC, asi bych coby katastroficky laděný člověk, který je schopný si na ples vzít náhradní silonky za náhradní silonky a ševcovský kopyto do kabelky, zůstala doma a začala chystat evakuační zavazadlo. A bylo by mi úplně jedno, že jediná Mallorca měla to štěstí a elektřina tam šla.
Na letišti při check-inu mi je řečeno, že můžu být ráda, že vůbec dnes letíme, protože lety ze Španělska mají obrovské zpoždění a řada z nich ještě vůbec neodletěla. Protože black out. Aha.
Tímto děkuji svému instagramovému algoritmu, že mi všechna ta videa z blackoutu začal servírovat až druhý den po přistání! Ty lidi uvězněné několik hodin ve výtahu, v tunelu, ve vlaku, v metru…to prostě nenavodí úplně tu správnou atmošku, co si budem:-)
Ve 21:30 přilétáme na Mallorcu! A protože nejsme žádné fifi, ale CESTOVATELKY, samozřejmě že se chceme do hostelu dopravit emhádéčkem! Taxi, pche, ani náhodou!
Jenže ouha! Můj mobil, mé volání, můj internet, má tečka hlásící mou polohu, ty všichni chytly ten španělský vajb a prostě nefungují! Ono je to celkem banalita, ale když si někde v cizí zemi pozdě večer, vlezeš do autobusu, o kterém tušíš, že je ten správný a najednou někam jedeš a nevíš kam, kde jsi, je to takové, řekněme lehce nepříjemné. A jestli si myslíš, že ti pomůžou lidi, co jedou z letiště a jsou na tom podobně, tak se dost mýlíš. A pardon, ale nasr… řidič, který už toho má za celý den asi plný zuby, protože za ním všichni lezou, tě z bryndy nevytáhne.
Nevadí, vystoupíme po dvaceti minutách jízdy na zastávce, která se jmenuje Plaza (čili náměstí), protože když nevíš, jdi na námko! No, jestli máš pocit, že když vystoupíš a na náměstí tě osvítí duch svatý a budeš vědět kudy kam, tak ne. Pod tíhou odpovědnosti, že tam nestepuji v té tmě sama, ale s třináctiletou dcerou mávám po nějaké době dotazování se kolemjdoucích potupně na taxika a jedeme do hostelu! Od taxikáře se dozvídáme, že na Mallorce elektřina sice šla, ale telefon fungoval random někomu a když fungoval, tak chvíli jo, chvíli ne…
UF. Chci svou modrou tečku zpět! Chci smět volat! Chci internet! Zítra nás čeká první etapa GR221 a i když je dobře značená, bez tečky nikam nejdu!
Po půlnoci uleháme do svých spacáčků, mně nabíhá wifi a taksi před usnutím dávám na dobrou noc dávku black out videí z instagramu. No potěš koště! Štěstí, že jsme neletěly do Malagy jako vloni!
Další položka na bucket listu je ložená! Kurz přežití Urban survival!
Zajímá tě naše cesta dál? Dej vědět.
A líbí se ti mé články? Pozvi mě na protein!
A nebo si kup mé krásné průvodce. Víš, že je můžeš i darovat?
Zanechat komentář