Naše poslední štace. Nemůžu tomu uvěřit, že jsme to zvládly a bylo to tak úžasné, skvělé, neskutečné… Když jsem před pár měsíci koupila tak nějak random letenku do Malagy a zpáteční ze Sevilly, neměla jsem jasnou představu, kudy naše cesta povede. Jediné, co jsem věděla, že se musíme z Malagy nějak dostat do Sevilly. Povedlo se!:-)
Z Cádizu se přesouváme KONEČNĚ už jen vlakem do Sevilly. Mé dvacet let staré vzpomínky na toto město nejsou úplně instagramové – v podstatě si pamatuji hlavně ty z vedra nateklé prsty na rukou (a to jsem byla mladice!), 32 stupňů o půlnoci (v poledne jen 42 stupňů), všude samé mouchy a to, že nám došla voda. A siesta se tehdy neptala, jestli máme žízeň. Čili laťka nebyla příliš vysoko.:-)
Tentokrát je to ale jiné. Blížíme se k cíli. I když jsem si celou cestu užívala, teď ze mě opadá ten lehký stres, aby vše dopadlo dobře. A je mi úplně šumák, že jsme ve velkoměstě, jsou tu lidi a bude mi nejspíš vedro. Dokázaly jsme to a bylo to milionkrát lepší, než jsme si kdy mohly představit!
Z nádraží vyrážíme tramvají do posledního hostelu naší cesty. Nebudu mlžit, hostel La Flamenca mě dostal svými podsedáky a polštářky na terase! Nemohla jsem vybrat lépe! Tam to mělo fakt „vibe“. Jó, být tak o dvacet let mladší cestovatelka…:-D
V hostelu jsem zabookovala dvojlůžák. Netroufám si na hromadné ložnice, i když kdo ví, myslím, že naši příští cestu už to řešit nebudu. To, že koukáme z okna do světlíku (či jak se ten divnoprostor uprostřed domu jmenuje) a posloucháme hučící klimatizaci nám bylo fakt úplně jedno – to místo mělo atmošku a my jsme stejně měly vstávat ve 4 ráno.
Paní majitelka nás hrdě provedla – můj člověk! Bylo vidět, jak ten hostel miluje! Stejně jako já naši chaloupku… Ochotně nám zařídila i taxi na ráno. Abychom nemusely čekat ve tmě na ulici, zařídila, aby taxikář prošel hlavní bránou až do přízemí hostelu, kde na nás měl v bezpečí počkat. Přeci jen, dvě ženy, samy ve 4 ráno v centru města, asi bych se trochu bála.
Společná kuchyň vybízela ke sdílení potravin i zkušeností. Já jsem měla tu možnost poklábosit s mladým klukem, který jezdí coby lékař na zaoceánské lodi. Dal mi jahody, já jemu kuřecí maso.
Velkou výhodou hostelu byla jeho poloha v centru. Pěšky všude kousek! Nás cíl byl jasný – býčí aréna. Kam jinam vzít čtenářku, která si celou cestu táhla v batohu tu nejtlustší bichli, Mlčící fontány od Ruty Sepetys? Navíc jsme před odjezdem společně dočetli knížku Zimní bitva, ve které jsou zápasy v aréně hlavním tématem.
Plaza de Toros de la Real Maestranza de Caballería de Sevilla byla jen pár minutek chůze od hostelu. U vstupu jsem nepodlehla svodům zatajit skutečný věk dítěte a přiznala barvu, že slečně Z. už bylo třináct (od 12 let se platilo plné vstupné). K mému překvapení stejně dostala dětskou vstupenku. A k ještě většímu překvapení potřebovala v aréně mnohem víc času na rozjímání, než by mě kdy napadlo. Ač mám na býčí zápasy svůj názor, tahle návštěva stála za to.
Pěšky jsme pokračovaly kolem Katedrály Panny Marie se zvonicí Giralda, maurského královského paláce Real Alcazar (nevstupovali jsme dovniř) k Plaza de Espana.
Nutno podotknout, že Sevilla, ač velkoměsto, si tentokrát napravila reputaci. Nemám ráda města, mám ráda samotu, ticho, přírodu. Ale tady to oproti Malaze mělo pro mě úplně jinou atmosféru. Moc hezké město, kam se určitě ještě někdy ráda vrátím.
Nebudu lhát. Jedním z vrcholných zážitků tedy bylo sledovat policii v akci, kterak vychmátla pouličního prodavače kabelek. Zřejmě to pro něj nebylo poprvé, protože takový grif ve škubnutí dekou a zabalením vystaveného zboží jsem jen tak neviděla. Nicméně dostal druhou šanci a policie ho nechala odejít bez pokuty.
Možnost půjčit si lodičky jsme nevyužily. Nějak jsem si nedovedla představit, že bychom byly schopné upádlovat ten okruh, aniž bychom se nemotaly dokolečka na místě (jako řada turistů, které nás bavilo škodolibě pozorovat).
Na Plaza de Espagna pak přišel hřeb večera, vyvrcholení naší cesty a taková krásná symbolická tečka. Myslím, že ta paní to tak pěkně shrnula, o čem by ten život měl být. Prostě se umět radovat, ŽÍT a ne jen být.
Pokud byste chtěli někdy zamířit na jih Španělska, určitě doporučím i tipy od Narubylife.
My jsme neměly příliš velké ambice. V závěru dne jsme se šli cournout parkem, uvařit večeři (zas a znova penne s tomatovou majdou, už nám to leze i ušima), posedět na terase a brzy do hajan.
Terasa večer pořádně ožila – otevřel se i bar a s přibývající tmou přibývalo i mladých cestovatelů. Nutno podotknout, že ten výhled byl famózní. I když, v Granadě jsme měly ještě lepší.
No a zazvonil budík a pohádky je konec.
Život je cesta. Ne destinace. Tak jaká bude příští mezistanice?
Možná se ptáte, na kolik nás tato sranda vyšla?
Nepočítám-li do nákladů jídlo, které bychom jedly tak jako tak, dostaly jsme se s cenou letenek, veškerou dopravou i ubytováním na 16.500 Kč/osoba za 13 dní. Ano, mohly jsme se za tu cenu vyvalit někam do rezortu a ládovat se v rámci all inclusive. Dá se to ale vůbec srovnávat?
Líbil se vám článek? Víte, že mi za něj můžete poslat drobné poděkování?
Nebo si můžete koupit mé průvodce!
Zanechat komentář