V půl páté ráno nám zvoní budík. To je moje smrt. Rychle zabalit spacáky, doběhnout pro nachystanou svačinku v hlavní kuchyňce a vyrazit na autobus. Míříme z městečka Nerja zase o kus dál.
Jenže ouha! Teď už chápu, proč nám pán na recepci při check-inu říkal, že kuchyňka je otevřená od 7 hodin ráno a co konkrétně to znamená. Ne ne, to neznamená, že máme být ohleduplní a nevařit tak brzy ráno, abychom nerušili ostatní v přilehlých pokojích. To znamená, že je spuštěná roleta a do kuchyňky se nedostane ani myš! Máš v noci hlad? Leta tak nasr…
NAŠE NACHYSTANÁ SVAČINA! NAŠE SVAČINOVÉ KRABIČKY! NAŠE LAHVIČKY! OH NO!
Po pár zoufalých pokusech rukama zvednout roletu to vzdávám. Ale nejsem schopna se vzdát myšlenky, že dostanu své krabičky a lahvičky zpět. Jídlo vem čert, ale nádoby, ty nedám!
Jako já vím, že je to blbé. Ale volám. Však se řídím hesly „Líná huba = holé neštěstí“ a nebo „Když něco chceš, musíš pro to něco udělat.
No, zkrátím to. Byl lehce naštvaný, řeknu-li to slušně. Tak tvrdě vyřčené slovo SEŇORRRRRRA jsem dlouho neslyšela. Ale roleta vyjela nahoru a já s bušícím srdcem čapla svačinovou krabičku, se kterou děti chodily do první školičky. Moje! To přeci musí pochopit, však to jsou vzpomínky!
A teď migy na autobusák. Slečně Ž. se cestou udělá špatně. Asi tím, jak brzy vstala a nesnídala. Nahazuji tedy po chvíli její batoh na břicho a běžím s dvojitou zátěží. Ale autobus stíháme, vše se v dobré obrací.
Nejprve nás čeká hodina a půl do Málagy. Trnu hrůzou, abych se nepočůrala. Jak já ty autobusy bez záchodů nesnáším:-). V Málaga nás opět čeká bezpečnostní kontrola na nádraží. Vše musí projet bezpečnostním rámem. Až pak nás vpustí na nástupiště.
Dnes nás čeká nejdelší den na cestě. Autobus z Nerja vyjíždí v 6 ráno, v Algeciras budeme 12:48 a pak ještě necelou hodinku na Tarifu. Nám to ale vůbec nevadí. Mě baví pozorovat ubíhající krajinu a slečna Z. má alespoň dostatek času na čtení.
A proč zrovna Tarifa a ne Gibraltar?
Dlouho jsem váhala. Ale na Gibraltaru jsem kdysi dávno byla a vlastně mě neuchvátil – zejména asi proto, že už tehdy tam bylo poměrně dost turistů. O Tarifě jsem věděla jen to, že je to ráj surfařů. A také to, že je to nejjižnější cíp Evropy, kde máte možnost se vykoupat jak ve Středozemním moři, tak Atlantiku. Tak jsem nakonec obětovala profláklé opičky na Gibu a rozhodla se pro Tarifu. Jak dobře jsem udělala! Tarifa nás dostala!
Autobusák koresponduje s mou představou o konci světa. Taková budka:-) Každopádně jinak Tarifa naprosto předčila má očekávání!
Ubytování jsem vybrala v hostelu Cocotera. Blízko pláže, možnost si uvařit a nízká cena, to rozhodlo. Náš pokojíček má asi 1,5 m x 3 m, ale je jen pro nás dvě. Společné koupelny jsou v pohodě kuchyňka fajn a na střeše parádní terasa.
Tarifa má „vajb“. Nemůžu si pomoct, ale je to městečko se zvláštní energií. Moc se nám tu líbí!
Ale co si budeme… moře je moře… Nutno podotknout, že tady jsem nadšená i já. Fičí tu jak blázen, surfaři si mnou ruce a já také, protože jsem byla prozíravá a mám šátek na hlavu:-)
Na pláži vydržíme sedět hodně dlouho. Já se nemůžu vynadívat na ty surfaře. To je jak propadnout se zpátky v čase do Pobřežní hlídky!
Co je ale fascinující, je to, že z pláže koukáme na Afriku. Ne, Afrika není jen Sahara a písek, jsou to i hory.:-)
Tohle všechno je krásný, ale my bychom tak moc chtěly na ty písečné duny! Bohužel, mimo sezónu tam autobus nejede a přiznávám, že taxíkem si prostě netroufám. Už se smiřuji s tím, že nemusíme vidět vše, když v tom to osud vyřeší za mě!
Večer před spaním sdílím zcela výjimečně fotky z míst, kde jsme. Jindy to dělám se zpožděním – s ohledem na soukromí a bezpečnost. A hele! Píše mi kolegyně manžela, že se na Tarifu odstěhovala její sousedka. A co myslíte, kdo nás druhý den veze na písečné duny?
NANU.
Nanu je holka z Čech, máma dvou malých dětí, která se rozhodla žít tak, jak cítí, že by měla žít a ne tak, jak se od ní očekávalo. Jako dobrodružka. Jako instruktorka kitingu. Jako organizátorka akčních pobytů. Víc se o ní dočtete na jejím webu. Najdete ji i na instagramu pod nickem hakunamatatacamp.cz nebo nanu_vida. Nanu vás po Tarifě klidně provede, ale hlavně vám tu zařídí akční dovolenou! A zasvětí vás do kitingu. Umí to i s dětmi. Takže jestli máte puboše, šup sem s nimi! Jestli jste parta maminek s dětmi, které lační po dobrodružství, napište Nanu, třeba pro vás něco vymyslí!
My jsme se díky ní dostaly na duny! Sice ne na ty největší, ale nám to fakt stačilo. Byl to zážitek!
Na dunách si dáváme s Nanu rozchod a vydáváme se prozkoumat pobřeží. Znělo to poměrně jednoduše- tady projdete tím pískem, pak támhle tím křovím a někde tam najdete pašeráckou loď, kterou přijeli uprchlíci z Afriky.
Což o to. Loď máme! Ale cestu zpět už nikoliv.:-))) Začíná největší dobrodružství naší cesty. Já si samozřejmě okamžitě nasimulovávám v tom lesíku i ty migranty, co se tam ukrývají, aby se mi šlo s větší lehkostí:-)
Ono totiž v tom křovíčku nejsou cestičky. V křovíčku nevidíte, kam jdete. V křovíčku jste prostě tak trochu v prdeli:-)
Uklidňuju se tím, že máme dost vody, powerbanku, jídlo a při nejhorším sejdeme zpět k pobřeží a půjdeme podél vody. Nene, z nás se Robinsou Crusoe nestane. Ale dobrodrůžo to trochu je!
Nakonec bereme křovíčko hlava nehlava, drápeme se, kde to jde, smějeme se a chvílema panikaříme a poslední kus cesty se plazíme. Uf, to je úleva zase vidět ty haldy písku a někde v dáli tušit Nanu, která by nás tak jako tak zachránila!
Tak top zážitek z naší cesty bychom měly.
Večer vyrážíme ještě na procházku podél skalnatého pobřeží a já lituju, že na Tarifě nezůstáváme déle, abychom mohly pobřeží pořádně prozkoumat. To je taková krása! Ale fouká jako blázen a já mám fakt strach, že mi to hubené dítě odfoukne vítr ze srázu. Tady jde veškeré hrdinství stranou, po chvíli to otáčíme a vracíme se do bezpečí.
Jednoduše pecka! Místo, které nás dostalo!
Nanu, DĚKUJEME!
A tady na závěr, jak jsme si debužírovaly. Nanu říkala, dojděte si na rybu…
Bavil vás tento článek a inspiroval vás k dobrodružství? Víte, že můžete vznik článků podpořit?
Případně mě můžete podpořit zakoupením mých průvodců.
Zanechat komentář