blog o cestování s dětmi

Máma a dcera – 2. den: SIROLO

První díl najdete zde.

Probouzím se v pět ráno, jen chvilku předtím, než zazvoní budík. Zdá se, že zase zafungovalo to, říct si před usnutím „zítra se probudím v pět a FAKT vstanu“. Vyzkoušejte to někdy! Pozitivní zjištění je, že se můžu zvednout z postele. A vypadá to, že i podprdu si sama zvládnu zapnout. To jsem ani nedoufala, čekala jsem, že budu po včerejšku rozlámaná jak bébéčka na dně batohu! Déšť intenzivně bubnuje do střechy, ale bungalov neodplul, dokonce nám do něj ani nenateklo, čehož jsem se trochu obávala. Ale ta voda všude na chodníku! Boty i softshelláče jsou ještě lehce navlhlé, ačkoliv jsem se vpředvečer bavila tím, že jsem nafukovala vzduchem z fénu nohavice a vytvářela samostojné roury. Tak je místo ranní kávy (ano, já tomu říkám káva!) zase fénuju. Zdá se, že fén bude mým věrným přítelem, když se dívám na předpověď počasí. Docházím k závěru, že tohle nedáme. Na nádraží Venezia Mestre je to z kempu pěšky 3/4 hodiny, což už je s těmi bágly samo o sobě slušná rychta. Na Parmazána je to 2 km, ale kdo ví, jak to takto brzy ráno pojede. Přeci jen, jsme v Itálii. Déšť jako takový nám nevadí, ani ta námaha, ale ty obří kaluže zavání pořádnou čvachtačkou v botách. Zapínám nouzový režim a jedeme na nádraží na totálního cestovatelského prasáka, čili taxíkem. Těch 20 EUR vem čert. Jak by řekla moje babička, peníze budou a my nebudeme.

Čeká nás skoro pět hodin ve vlaku směr Ancona a pak místním kodrcákem do Porto Recanati.

Interrail Global Pass funguje, uf, úleva! Déšť jede s námi, ale postupem času ubývá a před Anconou už svítí sluníčko! Vidíme moře! Jedeme podél pláže a nadšení by se dalo krájet.

Připadám si jak Japonec na Staromáku, musím to fotit, ale my máme prostě takovou radost, že zase po letech vidíme moře (nejdřív covid, pak operace…) a nestydíme se ji prožívat nahlas. V Anconě přestupujeme a míříme osobáčkem do vnitrozemí. Začínám si nadávat, že jsem to tak blbě vymyslela a nezůstaly jsme v té Anconě. Zpětně se sama sobě omlouvám. To by byla taková chyba! (Pozn. o Anconě ještě budu psát, Anconu na koupačku úplně nebrat! Ale když už pojedete tím směrem a budete si chtít udělat pauzu na koupání/nocleh, doporučím městečka před Anconou, třeba Senigallia či Marzocchetta (tam mě zaujal tento kemp), teda takhle, já je viděla jen z vlaku.:-)

V Porto Recanati opět sázím na mluvené slovo a hledáme autobusovou zastávku. Italské autobusy, jak zjišťuji, mají jízdní řády zřejmě jen jako dekoraci na sloupech. Ale dočkáme se. V autobuse s hrůzou zjišťuji, že jsem se opravdu ocitla v 21. století, protože lístek se nekupuje u řidiče, ale pomocí aplikace! Běžte s tím někam tyvado! Co mají dělat lidi s tlačítkáčema?:-) Kývu na řidiče a dělám, že si stahuju aplikaci, ale oba víme, že tady pšenka italskému dopravnímu podniku nepokvete, ze mě se eura neposypou. Do dalších autobusů, které nás během cesty ještě potkají, nastupuji automaticky s mobilem v ruce a hlásím, že no funkciona, ale jedeme. Tohle funkciona!

Autobus jede podél nekončící pláže až do Marcelli. Marcelka se nám líbí!

Marcelli, naše nová láska. Jen co vylezeme z autobusu, běžíme na pláž. Tady si dokážu představit i válecí dovolenou u moře, na kterou dojedu z Benátek prostě vlakem. Třeba tady v tomhle kempu. Riviera del Conero je místo, kam se určitě vrátíme!

Ne, už nikdy nechci trpět v autě cestou do Itošky, abych dojela maximálně tak do Bibione. Já objevila tolik krásných míst na jihu! Proč já nikdy nebyla v Apulii? Alberobello, Skála Torre Sant’Andrea, pobřeží Salento, už to googlíte? Vždyť to není z Bari tak daleko a na Bari to létá za pár korun! Mimochodem, článek o Bari najdete na blogu zde.

My máme před sebou 4 km chůze podél pláže z Marcelli přes Numanu až do Sirola, našeho cíle na příštích 40 hodin. V písku se samozřejmě jít nedá, jak jsem si naivně představovala. Ono se nedá jít vůbec, protože radost z moře je až moc velká! Nevadí, plány jsou tady od toho, aby se měnily. Prostě si poskáčeme v moři, posbíráme škeble, půjdeme a dojdeme, kam dojdeme a pak si zase někde naskočíme do autobusu, který nás zaveze až do Sirola. No stres. Vytahuju neoprénové ponožky a náhradní oblečení za náhradní oblečení. Tady to bude na dlouho.

Obědváme v restauraci, která má na zahradě malé Mirakulum. Pište si: Restaurant Mare 226. Číšník umí jen italsky, takže ani nemrkneme a máme na stole špagety s mořskými plody ( #nepochopil). Dítě má v očích hnus a já se svou potravinovou alergií nehodlám riskovat. Ale hřišťátko měli hezký, to zas jo!:-)

Btw. pokud máte rádi na cestách tu a tam nějaké to hřišťátko, tak se zeptám: a průvodce, průvodce už máte? (Není nad nenápadný product placement).

Pak už pomalu vyrážíme směr Numana a Sirolo. Jsem na Žloutkovou pyšná! Jde statečně, ačkoliv mám pocit, že se musí brzy zlomit vejpůl. Místní se na nás usmívají a občas se někdo zeptá, kam jdeme.

V Numaně sebou únavou flákneme na lavičku, kde odpočívají dva cyklisti. A najednou slyšíme „Jééé, čeština, tak tu bych tady teda fakt nečekal!“. Kluci vyrazili na měsíční cestu Itálií na kolech. Prostě dali v práci výpověď a jeli. Moraváci. Slivovici už neměli. 🙂 Neměli ani stany. Jejich zavazadlo bylo asi tak velké, jako můj batůžek na půldenní výlet. Miluju tato setkání na cestách!

Bouřka se blíží, mraky černají a valí se na nás. Klukům radíme, pod jaký přístřešek se schovat a oni nám na oplátku prozradí, že Sirolo je na pořádném krpálu, ale s božím výhledem. Tohle nedopadne dobře, když půjdeme pěšky. Narychlo ještě v přístavu zjišťuji, jak se dostat lodí na pláž Due Sorelle (tu si hoďte do googlu!) a pak už skáču na Fermatě (zastávka) jak splašená, aby nám blížící se autobus zastavil. Nějak jsem nepochopila, jestli tu jsou zastávky na znamení, tak to nechci podcenit. Autobusák jen mávne rukou, když mu ukazuju mobil, že no funciona. Ten #pochopil.

Ubytování v Sirolo, což je krásné malé historické městečko, jsem našla na Airbnb. Nebylo nejlevnější, ale nechceme vymetat pořád jen kempy. Chceme zažít tu pravou Itálii! Tahle místní agentura je boží! Pán nás veze autem až k apartmánu a pak ještě do sámošky, abychom nezmokly. Omlouvá se za bordel v autě, že prý děti… To by měl vidět pěknej českej bordýlek.:-) Dávám za služby 10 bodů z 10.

Náš byteček je přímo v historickém centru s krásnou atmosférou. Mohu doporučit. Jen nám tam tedy v něm je opravdu zima (což v létě asi uvítáte). Ta jejich prostěradýlka jsou prostě k úplnému prdu a mně osobně nepomáhá ani můj letní spacák. V noci si zimou skoro pobrečím a tak štrachám i spodky a zimní legíny:-)

Ráno si vychutnáváme výhledy a vyrážíme směr … o tom zase příště.

————

INTERRAIL GLOBAL PASS

Jak to funguje? Detailní informace najdete zde. Děti do 12 let (až dvě děti 4-11 let) na jednoho rodiče mohou jezdit s rodiči zdarma. Pětidenní pass (čili pět cestovatelských dní během měsíce, je jedno, kdy jedete) vyjde na 296 EUR. Není to žádná láce a určitě se vyplatí cestovat déle. Jen pro srovnání, čtyřčlenná rodina dá za cestu do Polska (tam i zpět) s ČD lůžkovým vozem cca 15.000 Kč (při včasném nákupu bez možnosti měnit datum – ověřovala jsem telefonicky předevčírem). Do Chorvatska mi to nabízelo jízdenku pro 4 člennou rodinu za 9800 Kč v jednom směru, čili celkem 19.000 Kč (masakr, máte někdo zkušenost?).

V případě pětidenního pasu zaplatíte cca 7.000 Kč za dospělého a dítě a můžete cestovat pět dní po celé Evropě, jak se vám zachce. Jen pozor – hodně vlaků (ne kodrcáky, ale ty dálkové) vyžaduje místenky, což je většinou tak 10 EUR/osoba). Ale lze si najít spoje i bez místenek, jen je třeba častěji přestupovat.

Pokud chcete jet přes noc, je nevýhoda, že vám to sežere dva jízdní dny (pokud nenastoupíte po půlnoci, což jsem já sama s jedním dítětem úplně nechtěla). Za lůžka je samozřejmě také příplatek.

Rezervace lze měnit zdarma, což je super.

2 komentářů

  • Dobrý den, hezké počtení, my celá rodina railpassy milujeme 🙂

    Jenom takový „detail“ noční vlak vám sebere jen 1 den tzn. když nastoupíte do nočního vlaku např. v sobotu v 19:30, tak vám to počítá pouze neděli a tudíž můžete po nočním vlaku, který do cíle dorazí v neděli v 9 ráno pak ještě celou neděli jezdit v rámci toho „jednoho dne“. Takže my ten noční vlak letos využíváme v naší cestě po Evropě celkem 3x.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přechod Dolomit s dětmi

Strach

Do Alp s kočárkem? Ale jistě!