„Tak jak to teda máte s tou školou?“, to je asi jeden z nejčastějších dotazů, co poslední dobou dostávám. V den, kdy jsem přiznala, že jsme Žloutkovou odhlásili ze stávající školy, zaplavily můj messenger zprávy, asi jak kdybych oznámila třetí (resp. čtvrté) těhotenství:-). Dost často se mi ozvali i lidé, co se neozvou jak je rok dlouhej:-). Přišlo mi, jak kdybych udeřila na nějaké hodně citlivé místečko. A přiznám se, už mi došly síly odpovídat všem individuálně, tak jsem se rozhodla napsat tento článek. Než se prokoušete dál, dovolím si zdůraznit jednu zásadní věc. Cílem článku není jakkoliv démonizovat situaci ve školství, ani nikomu tlačit do hlavy moje názory. Nejsme ovce (sorry, ovce), každý má své vidění světa. Takhle to prostě máme my a pokud to někomu dodá odvahu, vykročit jiným směrem, než se po generace kráčí, tak hurá. Nejsem odborník, ani se nechci do takové role stavět, prostě se jen snažím ukázat, čemu věříme právě my. Nic víc, nic míň.
PROČ?
Proč jsme se rozhodli pro změnu školy, když ta naše byla tak skvělá? Ano, byla skvělá, alespoň pro nás – psala jsem o ni již v tomto článku. Ve zkratce – ve škole se neznámkovalo, byl zde plovoucí rozvrh, chodilo se hodně ven, hodně se hrálo a ze hry se přešlo tak nějak přirozeně do učení… Jenže škola prošla přes prázdniny radikální proměnou, od vedení přes celý pedagogický sbor. A ve školství je to jako ve službách – vše je o lidech. U nás nezůstal kámen na kameni…Naše snahy vrátit se alespoň částečně k původní koncepci školy se začaly podobat boji s větrnými mlýny. Bohužel.
Pozn. Pokud jsou pro vás důležitější jiné atributy školy než je její spádovost (která u řady rodičů rozhoduje), určitě se vždy dobře seznamte s vedením školy a pedagogy, pochopte jejich filosofii a vizi školy. Ono ne vždy, co je psáno na webu, je vepsáno i v srdcích klíčových osob, které udávají směr. Možná už jen přijetí ze strany vedení školy pro vás může být indikátor toho, co lze očekávat do budoucna. Je dobré zajímat se i o to, jaké postoje ke vzdělávacím přístupům má zřizovatel školy, který má své hlasy ve školském orgánu zvaný školská rada.
JSTE TEDY V DOMÁCÍM VZDĚLÁVÁNÍ?
Ne, nejsme. Nemám na to nervy:-). A chci, aby děti poznaly sociální pestrost, dá-li se to tak nazvat. Obávám se, že bych (a tady zdůrazním to JÁ BYCH!) v rámci domácího vzdělávání vždy inklinovala k tomu, abychom se setkávali s lidmi ze stejné či podobné sociální skupiny. Možná se mýlím, možná se mnou lecjaký domškolák nebude souhlasit, ale prostě to tak cítím. Posledně přišla Žloutková s tím, že o ni spolužačka, která má vždycky všechny nejmodernější hračky, prohlásila, že jsme chudí chudáci, protože nemáme to a tamto a hodně věci kupujeme na blešáku. A já jsem ráda, že měla Žloutková tu možnost setkat se s jistou povrchností, sama se s ní vypořádat, zvládnout ji, uvědomit si svou hodnotu a upevnit tak své sebevědomí. Nejsem si jista, jestli by v rámci domácího vzdělávání měla tolik příležitostí dostávat se do tak nekomfortních situací vyvolaných sociální odlišností? Možná ano, nevím.
Proti domácímu vzdělávání ale byla i naše pohodlnost. Hele, prostě takhle – já už bych asi fakt zcvokla:-). Miluju naše děti, celou mateřskou i rodičovskou jsem si užila, ale cítím se po těch 8 letech doma jaksi..povadla…vyhořelá?
CO TI NA ŠKOLE VADILO?
Řada věcí. Ale pokusím se být stručná.
- Známkování. Možná vám naskočí „No ježiš, aby se nezbláznila, však my jsme na známkách taky vyrostli“, nebo třeba toto „Však je to všechno o interpretaci doma, když nebudeš známky doma prožívat, dítě se z nich taky nebude hroutit“. Náš pan učitel mi řekl, že se známek bát nemusíme, protože je dcera šikovná. „To ona bude mít jedničky, to se nebojte!“, oznámil mi celý rozzářený ve smyslu, že to společně zvládneme! Tak jsem mu vysvětlila, že se jich nebojím, že mně známky prostě nedávají smysl. Proč by se dítě mělo učit kvůli jedničce, trojce, která na každé škole znamená něco jiného? Kvůli známce, která hodnotí pouze samotný výsledek, nikoliv celý proces, není v ní ani za mák nic o motivaci? Kvůli známce, která mezi dětmi vzbuzuje soutěživost? Jsou to ty správné motivy? Nestačí, když se bude učit, protože mu to dává smysl? Protože ho to baví? No jo, ale co když ho to bavit nebude? Nebude lepší nad ním držet ten bičík? Myslete si, co chcete, ale za mě prostě ne. Protože ten bičík, ten kromě toho, že není tou správnou motivací, může dokonce i demotivovat. „Však co bych se učil víc, na jedničku mi to stačí.“ , „Stejně se to nikdy nenaučím na jedničku, tak se na to radši vykašlu“… A také může vyvolávat obavy ze selhání. „Ne, raději nic neřeknu, abych nedostala blbou známku, radši se nepřihlásím, ať to neřeknu blbě“…a přitom CHYBA, chyba je základní kámen učení. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Žloutkovou „hodnotilo“ na nové škole několik prvostupňových pedagogů a víte, jaká je její největší deviza po dvou letech ve škole, kde se učilo trochu jinak, kde se neznámkovalo? Že není svázána strachem z chybování, tak, jako když přijdou děti z běžné školy. A to mně přijde skvělé! Mrkněte na prezentaci, na kterou se odkazuji na konci článku. V nové škole se výkon neměří na číselné stupnici, ale to neznamená, že by dítě nedostalo zpětnou vazbu!
- Fixní rozvrh. Chápu, že to asi všude nejde, ale není z mého pohledu nic lepšího, než když se výuka přizpůsobí tempu dětí. Jsou unavené a ještě neuběhlo povinných 45 minut? Nebo jako učitel cítím, že můžu jet klidně minut 70 a děti se stále soustředí? Tak proč toho nevyužít? Od klouzavého rozvrhu se u nás bohužel ustoupilo, každá hodina měla přesně daný začátek i konec, bez ohledu na to, jestli děti vnímají, nudí se nebo jsou na vrcholu soustředění. Přestávky sotva stačily na to, aby se děti vyčůraly a už se jelo dál. Hlavně, ať se toho hodně stihne. Jedeme na výkon, nezastavujeme. A na doma ještě pěkně alespoň tři stránky z matematiky, ať si to učivo v hlavě pěkně upevníš! V nové škole sice existuje rozvrh, ale hodiny jsou často proloženy pobytem venku, některé předměty se venku i odehrávají, takže mají děti dostatek prostoru nabrat znovu síly a okysličit si mozek.
- Toto nevím, jak přesně nazvat, tak to vezmu obráceně, jak to máme v nové škole. Předměty jako jsou výtvarná výchova, praktické vyučování, prvouka, ale často i čeština jsou vyučovány v rámci jednoho předmětu v mezipředmětových souvislostech. Proces učení probíhá nejefektivněji, když zapojíte co nejvíce smyslů a souvislostí, pak je laicky řečeno stopa v mozku nejhlubší. Toto mi dává obrovský význam. Není to nic, co by zpestřovalo klasickou výuku, ale je to zkrátka forma každodenní výuky. Toto se na „staré“ škole ukázalo dle paní ředitelky jako problém, protože pak děti nemohly být správně klasifikovány z dílčích předmětů! Tak nějak cítíme, že pro nás není primárně důležité dozvědět se několik čísel z dílčích předmětů, ale právě ta komplexnost, to pochopení světa v souvislostech, hledání provázaností…
NEVADÍ TI DOJÍŽDĚNÍ?
I na tohle se hodně lidí ptalo. Pokud si dám na váhu na jednu stranu dojíždění a na druhou stranu benefity nové školy, je jasné, kam se ručička váhy nakloní. Ano, přiznávám, je to neekologické a to je asi jediná věc, která mě trápí. Během cesty alespoň máme dostatek času v klidu probrat, co se ve škole událo, nic nás nevyrušuje, nic nestrhává naši pozornost.
A CO DRUHÝ STUPEŇ? NEBUDE TO PAK ŠOK?
Hele, možná bude? Nebo nebude? Jak to mám vědět? Ale není rozdíl mezi šestiletým dítětem, které jde prvně do školy a jedenáctiletým dítětem, které už má nějaký pevný základ, umí obhájit svůj názor a hlavně si ho utvořit? Děti nasávají jak houba. Těch pět let je strašně dlouhá doba, proč ji využívat na to, aby si dítě zvykalo na něco, s čím nesouzníme? Je lepší, když ho nebude bavit škola už v první třídě, protože si lépe zvykne na to, že ho nebude bavit v třídě šesté? Protože se tomu stejně nevyhne? Kdo ví, co bude za pět let? Alternativní školy rostou, dorůstají noví pedagogové…
Ne, nebylo to pro nás jednoduché tento krok udělat. Ono není jen tak dítě vytrhnout z kolektivu. Není jednoduché vyjet z těch po generace zajetých kolejí klasického školství. Ale udělali jsme to! Neříkáme, že nemáme obavy a často se ptáme, jestli jdeme správnou cestou. Ale čím déle po té cestě jdeme, tím jsme klidnější. Každý den si vyzvedáváme ze školy spokojené dítě, které to ve škole baví, žádnou vyfouklou dušičku, která má sice samé jedničky, ale radost z učení jakoby byla ta tam…
A jaký je váš názor? Ráda si vyslechnu jakýkoliv názor, pokud nebude nikterak útočný. Tuším, že u tohoto tématu může velmi rychle dojít ke ztrátě respektu k názoru toho druhého. Díky, že u respektu zůstaneme.
A tady pár zajímavých odkazů:
https://1url.cz/7MYsJ
https://www.lidovky.cz/noviny/znamky-skodi-tvrdi-cast-odborniku.A100629_000092_ln_noviny_sko
Proč pořád chodíte kolem a nenapíšete, kterou konkrétní školu jste vybrali?
Jani,supr,bezte si za svym,chapu asi,proc nechcete rict,o jakou skolu jde,ale teda me by to fakt hodne zajimalo,dcera je predskolak,skolku mame skvelou,ale vyber skoly me trapi uz ted…mejte se krasne!
Nejstarší teď nastoupil do první třídy, mám hodnoty podobně nastavené jako vy, jen jsem tedy nechtěla dítě vozit do jiného města. Ale máme soukromou školu ve městě a jsem za to fakt ráda, ano stojí to peníze a ano je zavřený v určité sociální bublině, ale jinak jsme maximálně spokojeni.
moc mě zajímá, jaká je to škola=) nebo alespoň jestli jede podle nějakého programu, a je takových v republice víc. Díky=)
My jsme se před dvěma lety rozhodli pro domácí vzdělávání jako pro tak trochu nouzové řešení. Spádovka je u nás obří a mizerná a není ani blízko. Mimo spád to bylo bez šance. Soukromá škola není v rozumném dosahu žádná. A synek byl natolik specifický, že bylo dost jasné, že riskovat tu mizernou státní prostě nechceme.
během těch dvou let jsme si ale domácí školu zamilovali a i když se teď stěhujeme mimo prahu do místa, kde je výběr alternativek celkem velký, děti do žádné z nich nechtějí. Ta svoboda a pohoda je k nezaplacení a vyhovuje nám všem.
Na druhou stranu naprosto rozumím těm, kdo do dv nejdou. Není všechno vždycky růžové a každý jsme jiný, máme jiné potřeby, limity i sny.
V mém vzdálenějším okolí se takhle v podstatě ze dne na den změnila jedna moc milá škola a bylo to hodně smutné. To místo vypadalo jako ostrůvek normálna. Vidět ty zklamané a zničené učitele, rodiče i děti… Učitelů mi bylo líto snad nejvíc, byla to pro ně srážka s realitou.
Gratuluju, že se vám podařilo najít jinou školu, kde jste spokojení. Je to vzácné.
Jani, držím pěsti, ať se vám to líbí a pořád takhle vyhovuje 🙂
Mohu říct, že syn je na státní škole s rozšířenou výukou cizích jazyků, a nikdy jsem po žádné alternativě nezatoužila. Myslím, že syn je spokojený, škola pořádá řadu zajímavých aktivit jako spaní ve škole, projekty, pořádá oslavy Halloweenu, vánoc, sv. Patrika, dny hudby atd., děti nosí uniformy… Při výběru školy jsem naopak hledala školu, která se co nejvíc přiblíží té mojí z let sedmdesátých. Tehdejší školství považuji za daleko kvalitnější než to, co je dnes. Samozřejmě bez toho socialistického nádechu. Podle mě je dobře, když se ve škole známkuje, neiritují mě plastové obaly (koupili jsme jich zásobu v první třídě a do dnešní čtvrté třídy je to dostačující), děti dostávají domácí úkoly, nelíbí se mi alternativní školy natož dv. Nikomu ale neberu jeho odlišný názor, je asi dobře, že rodiče jinak smýšlející mají možnost volby. Jen si nejsem jistá, jak děti z alternativních škol obstojí při případných zkouškách na střední či vysoké školy, ale to naštěstí nemusím řešit 🙂
Dobrý den, naprosto s Vámi souhlasím a nevysvětlila bych to lépe. Máme starší dceru v první třídě a je to příšerné. Jsme z toho nešťastné obě. Ona byla tak moc natěšená a vždy velmi zvídavá. Po prvním měsíci drilu ve škole, je její nadšení fuč a jen se snaží to nějak vydržet. Do školy nastupovala a už uměla poměrně dobře číst i psát. Dávno se o to sama zajímala a bavilo jí to se učit. Je v první třídě statní ZŠ a po měsíci a půl má již 39 známek!! Čím dál tím víc přemýšlím o změně dřív než ji to úplně semele.
Mohla byste prozradit o jakou novou školu se ve Vašem případě jedná?
Děkuji a přeji klidné školní i mimoškolní dny 🙂
p.s. jdu opět vybrat nějak výlet z Vašeho průvodce, pojedeme si pro změnu užít.
Věra S.
Dobrý den, Váš příspěvek jsem si přečetla nyní a také mě zajímá typ školy 🙂 Mám ještě malého syna a už teď vím, že půjdu proti proudu jak ve výchově, tak ve vzdělávání. Ale je to pro mě cesta, po které se chci já i manžel vydat 🙂 Naši rodiče nás vychovali jak nejlépe mohli a jak to tehdy šlo – co do nabídky a informací. Jejich výchova nebyla špatná, ale my bychom chtěli jít jinou cestou – zkusit to. Pro mě je tento JINÝ typ výchovy a vzdělávání lákavý a myslím, že si to užijeme všichni. Vydali jsme se cestou Montessori a zatím jsme spokojeni a vidíme v tom smysl. Děkuji za příspěvek a za inspiraci 🙂 Monika.