Jak na vydařený výlet

Jsem plánovač. Plánování prostě patří neodmyslitelně k mému životu. A předvídání. A vytváření katastrofických scénářů. Okamžitě mi naskakují všechny možné stavy světa. Jako já bych byla super produkční, ale fakt! Abyste tomu rozuměli, řeknu to asi takhle. Jsem schopna si na ples vzít i dvoje silonky, však co když by se udělalo oko i na těch náhradních, ne? A u výletů obvykle platí, že čím lepší plán máme a čím víc se těšíme, tím víc to stojí za starou bačkoru:-). Ale učím se, učím!

A to jsem vám tahle včera večer naplánovala SUPER výlet! To bylo těšení, nadšení, jak jsem to zase parádně vymyslela. Inu, do auta se hodil  indián, druhé dítko a vyrazilo se.

Jasně, že indián v autě usnul. Takže o náladu už bylo předem postaráno. Když chcete, aby usnul, můžete jezdit hodinu a vymluví vám díru do hlavy, když to zrovna dvakrát nepotřebujete, zalomí to, jen co projedete první zatáčkou:-). Mají na to senzory. Rodí se s nimi! O to větší rána bylo zjištění, že silnice, která se zdála být silnicí průjezdnou, je silnicí legálně neprůjezdnou a z pohodových pěších 1,5 km do výletního cíle se rázem stalo kilometrů 6 v jednom směru. Tak to leda drátem do oka! Po prvních 10 metrech mi je jasné, že se Brácháč rozhodně neprobudil proto, aby někam šel.  A já se rozhodně nenarodila proto, abych to poslouchala:-D.

Vzhledem ke svým plánovacím schopnostem ovšem nemám problém promptně vymyslet plán nový. No zkrátím to. Tak nějak se doplahočíme o pár metrů dál od auta, kde mu v dáli (rozuměj, asi o 500 m dál) ukazuji malinkou rozhlednu. No když už tu jsme, tak si projdeme trasu, kterou jsem vložila do průvodce. Trasu, kde se dle mých slov dá jet s kočárkem, kde se dají suprově válet sudy a běhat jak o závod střemhlav dolů v trávě.  Na to se chytne, na žebříky leze rád, však indoš, ne? Tak jupijej, máme vyhráno!

Ale i tak vleču lehce povadlého indiána, kterému se mění nálada jak ženám s PMS a s úžasem se dívám na to oraniště a na ty nové panely, které leží přesně na tom místě, kde se dle mých slov v průvodci dají válet sudy  a dělat parádní závody v běhu shora…Ale to je ještě v pohodě. Pak zvednu oči a vidím to, co jsem nikdy vidět neměla. Bagr! Bagr, který rozhlednu, náš záchytný bod, jediný světlý bod, totálně odřízl od světa. Co jsem viděla ještě, veřejně psát nemůžu, tak leda že by měl někdo zájem, ať se ozve:-D. Takže krásná scénka, protože bagry, ty nás už dávno neberou:-D. Obě děti si následně při sestupu daly jak jinak než na čumák na těch panelech, protože se to ani sejít nedalo, takže severní Čechy, vstáváme, jdou tu uřvaní Bágláčovi!

Brácháč to zakončil shrnutím „To byl mami ale hnusný výlet“, takže tak:-D.

To já jen, abyste si nemysleli, že je to pokaždé taková pohoda, že dětem stačí ke štěstí kobylky a během výletů se pořád usmívám, jak když bych si každé ráno v 5:30, než vstanou ovce na Déčku, něco šňupla:-).

Teda… Když se zpětně ohlédnu… Ony jim ty kobylky vážně stačí. Stejně tak i včera. Jen stačilo kousek popojít. Nevzdat se. Neztratit naději. Uklidnit se Nikam se nehnat. Nic nechtít. Nic neočekávat. Ono všechno zlé je k něčemu dobré. Protože my, my jsme nakonec objevili tuhle nádheru! A já seděla, koukala, usmívala se jak měsíček na hnoji a dětem stačily právě ty kobylky. No, v plánu to nebylo. Asi právě proto:-).

PS. V průvodci opraveno a rozšířeno o super místečko! Zatímco všichni turisté jsou asi na Pravčické bráně, tady nebyla ani noha. A výhledy neskutečně krásné!