aneb další krok k sebepoznání?
Oslava pátých narozenin Paní Žloutkové byla krom té zábavy velmi přínosná pro mě samotnou i z jiného hlediska. Nebudu to tady rozpitvávat, shrnu jen to podstatné, poněvadž Brácháč se za chvíli vzbudí:-).
Oslava a hlavně ty slabší chvilky během ní (znáte to, „já první“ , „já taky“, „nechci“, „chci“), mi pomohly v uvědomění si, že mezi dítětem a dospělým člověkem je sakra velký rozdíl. Že dětské vnímání světa je jiné, jejich prožívání je jiné, jejich sebeovládání je jiné… zas bych na to málem zapomněla:-(. Však dokáže dospělý člověk krmit fiktivního králíka za plotem? Má dospělý člověk takovou radost, když vidí někoho kadit? Občas bývám na Paní Žloutkovou naštvaná, že se nechová podle mých očekávání. Jenže nejsou takhle náhodou má očekávání příliš vysoká? Ono totiž pět není dvanáct ani osmnáct, natož pětatřicet, jak řeklo Véčko (holt je vidět, že dělá do čísel:-). A když se do toho ještě vloží únava z toho, že chci všechno stihnout, v hlavě mám mraky projektů a čas žádný…je to na palici. Takže Bágláčová, hoď se do klidu! Je třeba zvolnit tempo, zhluboka vydechnout a užívat si… Protože tobě už těch pětatřicet bylo, tak se podle toho chovej:-)!
A tady už jen pár fotek z toho, jaké to bylo. Třeba se někomu hodí, jak zužitkovat omalovánky:-)
Zanechat komentář