Rubrika kamarádky Jany, více info o ní a její rubrice CESTOVÁNÍ S „AUTÍKEM“ zde
Výlet jsme zahájili nástupem do prvního vlaku směr velkoměsto a diskuzí, kam vlastně jedeme:-). Ještěže nemusíme řešit lístky a máme volnou jízdenku ČD. Téma cíle cesty přerušil „modroočka“ tím, že se dosti počůral. Byl z toho smutný a brečel až do výstupu. Dostal jiné kalhoty a pro sichr plenu, neboť venku už je dosti zima a oblečení navíc jsme moc neměli:-). „Budy“ si radši hned schrupnul, přestože ještě nebyla jeho hodina. V naději, že až se vzbudí, bude pozornost rodičů vztažena k němu.
Díky diskuzi a rozrušení kolem počůraných kalhot „modroočky“ nám ujel navazující spoj do Děčína. Chvilku to snad vypadalo, že povalíme zpět domů. Ale nedali jsme se otrávit. Příští nejbližší vlak jel do Kolína, tak jsme nasedli. Protože „Budy“ pořád spal, jeli jsme nakonec až do Pardubic a nelitovali.
„Modroočka“ celou cestu vzorný. Jen o záchodě už nechtěl ani slyšet. Pravda záchod ve vlaku nestál za nic, ale co člověk nařve, když sám pleny nenosí že?
V Pardubicích jsme vyskočili z vlaku po poledni. Tak byl čas k obědu. Byla celkem zima, tak jsme zahodili turistické ambice a hned šli na obídek. Na doporučení kamarádky, která je místní, jsme zavítali do restaurace Velvet. A byli jsme maximálně spokojení. Jen tam bylo kapku přetopeno. A dost dětí, které se bavily házením kostek v dětském koutku. Měli jsme stůl strategicky vedle dětského koutku, ale naštěstí se nám nic nestalo :-).
Naši kluci vzorní jak nikdy. „Modroočka“ se poslušně najedl a o „Budym“ je známo, že jí vše a ve velkém množství. Ve volných chvílích jsme si četli knížky. Takže idyla, jak má být.
Na náměstí jsme s nadšením uvítali „Podzimní městské slavnosti“ , které byly zaměřené nejen na hudbu, umělecká řemesla, ale hlavně děti a tvořivé dílničky. Prodejci dřevěných hraček, do toho též šli s vervou a děti lákaly na hračky, tím, že si s nimi mohly pohrát. K našemu úžasu si „modroočka“ krásně hrál s cizím chlapečkem s autodráhou. Když už chlapeček skoro odcházel, podal mu „modroočka“ auto a ukázal mu, že je na něm řada. Tak si hráli dál. Pro nás s mužem se čas zastavil… „modroočku“ spokojeného ve hře s jiným dítkem, je vskutku unikát. Vychutnávali jsme si společně s „Budym“ tu chvíli a nikam jsme nespěchali. Vlastně nikdy nikam nespěchám, pokud není termín kontroly u lékaře. Myslím, že je škoda pořád někam spěchat, když to není nutné. Možná je lépe být „tady a teď“ a užít si okamžik. Jak vzletné, prozaické a zároveň pravdivé…Z důvodu kouzla okamžiku jsme autodráhu koupili v naději přenést hru k nám domů i bez spoluhráče.
„Budy“ k naší a své velké radosti chodí za jednu ruku. Chce chodit pořád a kdykoli a kdekoli. Je fascinující jakou dokáže mít dítko vůli a přeskočit tím své diagnosy a špatné prognosy. Proto ani na dlažebních kostkách náměstí si příležitost nenechal ujít a kroužil kolem soustředěného „modroočky“. Občas vzal nějaké autíčko, aby se hrajícím klukům hra nezměnila ve stereotyp:-).
Na závěr výletu do Pardubic jsme se stavili na krásném hřišti v místním parku.
Pak už na vlak a domů s výborným pocitem hezky stráveného dne. Zejména pocitem, že byli hošíci šťastní. Patří jim můj vděk, že jsme si výlet užili v pohodě a že mají oba tak velkou vůli posouvat nadále hranice svých možností. Ať už je to sociální zdatnost u „modroočky“ nebo fyzická kondice u „Budyho“.
Zanechat komentář