Strach

Před pár dny jsem koupila letenky na naši další cestu „Máma a dcera“. Dlouho jsem kolem nich kroužila, cena mi den za dnem rostla a já ne a ne se rozhoupat. Nakonec jsem to přeci jen odbouchla. Tak a není cesty zpět!

A teď sedím a plánuji. Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Najednou nevíte, od čeho se odpíchnout. Ne, já si neumím zabalit batůžek a prostě vyrazit. Jsou za tím hodiny a hodiny plánování… To jsou přesně ty chvíle, kdy si uvědomuji, jak moc svými průvodci a blogem šetřím čas ostatním. Nemáte zač.

Jasně, pár konkrétních míst se člověku mihne před očima, ale poskládat to tak, aby to člověk zvládl bez auta, bez obytňáku (Také máte pocit, že KAŽDÝ, KAŽDÝ jezdí obytňákem nebo dodávkou a vy pořád jak trapáci hledáte ubytko?), bez nadité peněženky a bez dalšího dospěláka, který by vedle vás nesl na svých bedrech část odpovědnosti? A hlavně taky bez pocitu, že mu neuniklo to nejhezčí, že jo:-)?

Naše loňská cesta byla nezapomenutelná. Podniknout ji bylo jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Vážně. A vlastně vůbec nešlo o to, co jsme viděly! Byly jsme obě v nových životních situacích, naše emoce se podobaly jízdě na horské dráze, ale byly jsme tam jedna pro druhou. Ty zážitky mají cenu zlata!

Stejně jako vloni si i teď uvědomuji jednu věc. Já se prostě bojím. Normálně mám strach! Strach z neznáma. Z toho, být tak daleko od domova bez možnosti vrátit se jednoduše večerním vlakem domů. Strach z toho, cestovat jen ve dvou, navíc s tak křehkým stvořením. Strach z toho, že jsem to já, kdo ponese odpovědnost… Cítím to chvění, tu nervozitu, ale připomínám si to, co mi tehdy řekla slečna Ž., když jsme v posledním vlaku domů dělaly závěrečné hodnocení naší cesty. „Maminko, mně se na tom líbilo to, že jsem nikdy nevěděla, kde budeme, ale věděla jsem, že se to vždycky nějak vyřeší.“ Jo, ono se to vždycky nějak vyřeší! A kdo nic nezkusí, nic nezíská…

Když k sobě budu upřímná, což já celkem umím (já se nešetřím😁), vždycky jsem měla trochu mindrák z toho, že si netroufám, jako ti všichni ostatní okolo mě. Že nejezdím tak daleko, tak nalehko, tak nadivoko, tak často, tak lowcostově, tak bez plánu, že neumím improvizovat, že potřebuji jasný plán cesty, abych měla alespoň trochu klid na duši. Ne, nechci se za svůj strach stydět, nebo se snad kvůli němu cítit méněcenná. Chci ho přijmout a hlavně s ním něco udělat. Protože kdo se bojí, sere v koutě… To, co je pro někoho jednoduchá úložka a zvládá s prsem v nose, pro druhého může znamenat notnou dávku odvahy. Jano, jsi dobrá, víš to?

Jedna z věcí, které mi pomáhají, je mít plán, jakkoliv to není instafriendly. Však i proto vznikly mé knihy plné tipů na výlety.

Také mi pomáhá si představit a jasně popsat to, čeho se bojím. Když znám lépe své obavy, mohu si připravit pomyslné zbraně čili případná řešení situací x-y. A co nemá řešení? To bych asi nevyřešila ani doma, takže co tam máme dál? Takový můj back up, travel hack všech travel hacků, je, že když bude nejhůř, tak se prostě rozbrečím a zavolám si o pomoc. 🙂

Také se snažím své strachy obrušovat tím, že se učím nové věci. V loňském roce jsem si oprášila své znalosti první pomoci během kurzu u nás na chaloupce. Letos mě čeká kurz s Moderní sebeobranou. Mám ještě dvě místa volná, kdyby měl někdo zájem!

Mám pocit, že čím jsem starší, nedaří se mi se strachu zbavovat, spíš naopak. jak kdyby mi docházela až teď všechna možná rizika, která mě ve dvaceti vůbec nenapadala.:-) Tak uvidíme, jak se s tím poperu tentokrát.

Těším se na další výzvu! Tohle je totiž má cesta, jak se strachem bojovat. Neschovávat se před ním, ale postavit se mu čelem.

A co vy? Bojíte se cestovat s dětmi sami? Co vám pomáhá se nebát?