Naše rozloučení

Ve středu odjela. Při loučení jsme obě brečely. Dvě cizí ženy, dvě mámy, které od sebe původně dělily 2000 km a teď je sblížila válka na Ukrajině.  Naše cesty se protly začátkem března, když dorazila po několika dnech na cestách se svým šestiletým synkem a babičkou k nám do města. Babičku nabrala cestou, měla hodinu na to, aby se zabalila. Nebyl čas. Konečně našli odvahu, aby po dvou týdnech ve sklepě utekli. Přijeli ze Záporoží. Z města, které jakoby teď skoro nebylo. Prý odhadem 90% lidí z města uteklo, ti co neutekli, s největší pravděpodobností prostě utéct nemohli. Už když odjížděli, jejich dům neměl okna ani dveře. Ze sousedního domu zbyla jen polovina. Ukazovala mi fotky dětského pokojíčku, který před nedávnem s mužem pro synka dodělali. Bohužel si ho moc dlouho neužil. A už asi ani neužije. Nevrací se totiž domů, tam není teď kromě oken a dveří ani elektřina…

Od začátku jsem jí říkala Xena. Přišla mi ohromně silná a statečná. Nehroutila se, se vším si věděla rady, pomoc s díky odmítala. Neustále opakovala, že je dospělá, že se musí o svou rodinu postarat, že nechce nikoho obtěžovat. Proto sem nepřijela. Když jsme spolu řešili, kam se ze salónku u nás v hotelu (kde spalo v místnosti asi 16 lidí) přestěhuje, bylo jí to jedno. „Hlavně ať už neslyšíme ty bomby. To bylo pořád, pořád jen bum…bum….bum…“. Po čtrnácti dnech jsme ji odstěhovali do jakési vesnice, kde v místních stavebninách ve dvoře starého statku připravili dobrovolníci pro uprchlíky malinký byt. Po pár dnech se sesypala. Moje statečná, silná Xena, kterou nic nerozhodí, mi brečela na rameni, že to nezvládne. Že už nemůže. Že se bojí. Že nechce nikomu přidělávat práci, starosti, ale že musí z těch stavebnin pryč, někam, kde jsou lidi, jedno kam, klidně do metra…  Úplně se klepala. Čistý, upřímný pláč. A tak se stěhovala zpátky do salónku na matraci na zem, do města, kde nebyla se svým strachem sama. Tehdy mi došlo, jak tenká je ta hranice mezi tím „správným, vděčným válečným uprchlíkem, co je vděčný za cokoliv“ a tím, který je hejtován na sítích, protože „bere jen značkové věci a nic mu není dobré“. Jak moc je důležité vcítit se a snažit se pochopit, co člověk na útěku prožívá, uvědomit si, co zažil, čím si prošel… V ten den, kdy se vrátila do salónku, se pro ni jako zázrakem našel nový malý byt s předzahrádnou. Jak kdyby ji už osud nechtěl trápit a slitoval se. Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak jsme jí tam stěhovali postele, každá přijela odjinud, skříňky ze sběrného dvora a rošt, ten mi připlul sám přívozem po řece… kam se hrabe Ikea a její slož si sám! Tohle bylo teprv puzzle!

Když jsme spolu po dvou měsících seděli na hřišti vedle rampy pro skejťáky, svěřila se mi, že první týdny vedle té rampy nemohla vůbec sedět, jak moc se toho dunění lekala. Ten zvuk bomb jí z hlavy totiž asi už nikdy nikdo nevymaže.

Teď po víc než 2,5 měsících v České republice se rozhodla, že se vrátí za manželem, za otcem svého chlapečka.  Ne domů, prostě někam, kamkoliv, prostě za ním. Moc dobře věděla, že domů se nedostane. Zabalila si své dvě tašky, veškeré její živobytí a vyrazila vstříc novému životu. Začíná od začátku.

Byt, ve kterém bydlela, vrátila ve stavu, v jakém jí byl zapůjčen. S majitelkou bytu, se kterou jsme celý den jak na trní sledovaly Xenin návrat na Ukrajinu, jsme se shodly, že pro nás byla vlastně darem. Namísto toho, aby brala, spíš dávala. Neustále opakovala, že nemá plán, neví, co bude zítra. Zítra nemusí být. Celý život prý plánovala, zařizovala byt, svůj vlastní obchod, manžel svou dílnu, každou další dovolenou odsouvali na další rok, na potom,  až zařídí to a tamto. A teď teď nemají nic. Lusknutím prstů.  Dvě tašky věcí od dobrovolníků a hotovo…Těžce vykoupená, ale cenná životní zkušenost, která se mi dnes a denně připomíná.

Odložím si tady ještě jednu její zprávu na památku.

„Thank you my dear. You are wonder. Your cakes warmed our hearts, which froze in bob shelters“. Co já se napekla perníků a bábovek, i když jsem věděla, že sámoška s pečivem je hned vedle.

Někdy to jsou totiž tahle drobná gesta, která mají hluboký význam. Nezapomínejte na ně. Možná třeba dnes je ten den, kdy položíte sousedce za dveře květinu v květináči s malým vzkazem, zeptáte se cizí paní, odkud má ty krásné šaty nebo poděkujete paní pokladní za to, že se pokaždé tak usmívá?

PS. A všem těm, co se ohání tím, že se na většině území Ukrajiny neválčí, tak ať se Ukrajinci vrátí domů, bych vzkázala jednu věc. Představte si, že utečete s vyplašenými dětmi před válkou. Přijdete o vše. A když už vám nerozbombardují dům, tak to napálí třeba do školy. Nemáte příbuzné v bezpečnějších částech Ukrajiny – i když, kde to je bezpečné… Tak a co teď? Víte, co dělat? Jediné, co asi víte, že chcete uchránit děti a zajistit jim pokud možno spokojené dětství…