Tento příběh není můj, ale paní Oliny. Doslova mě dostal. Ve všech směrech. Posuďte sami.
Jsem pěstounská máma osmileté princezny Michellky. Touhle cestou jsem se rozhodla jít až když moji synové byli dospělí, takže jsem máma „v letech“. Ale ani můj handicap v podobě věku mě neodradí od mého koníčku – cestování. Minulý rok jsme se vypravily za virtuální babičkou Aničkou do Španělska.
Miška je hyperaktivní dítko a uvázat ji na dva dny do sedačky autobusu nejde a já mám zase fóbii z výšek a v letadle bych asi umřela. Jediná možnost – vyrazit vlakem. Celou cestu jsem si psala deníček a proto jsem se mohla po návratu podělit s ostatními o svoje zážitky. Autentický přepis najdete zde.
Na cestu jsme vyrazily už v polovině června. Ani z Prahy do Paříže nejede přímý vlak, tak jsme musely do francouzské metropole jet s 2 přestupy. Bohužel na pařížském nádraží jsem zjistila, že náš vlak byl bez náhrady zrušen kvůli stávce železničářů (přestože mi bylo před odjezdem řečeno, že i kdyby se stávkovalo, tak se to nebude týkat mezinárodních spojů…) Tímhle prvním zádrhelem se stalo, že mnou složitě nalezené a také zaplacené spoje byly definitivně fuč. Musela jsem naši situaci řešit v poklusu a za pomoci kamarádky na telefonu, která mne hlavně psychicky neskutečně držela.
Svoji první noc v Paříži jsem zcela neromanticky prožila v lůžkovém vagonu v odstaveném vlaku na nádraží. Druhý den ráno jsme se přesunuly na jiné nádraží a odtud jsme jely do Barcelony. Jenže ani na téhle části cesty nám štěstí nepřálo. Měli jsme zpoždění a přípoj do Madridu nám o 10 minut ujel…. Informace, že další vlak jede až druhý den ráno mne dorazil a já se rozbrečela, když jsem si uvědomila, že další noc místo v čisté posteli u Aničky strávíme zase na nádraží. Jenže tentokrát ani ne v lůžkovém vagonu, ale jen jako bezdomovci na lavici v hale. A to jsem mohla být ráda, že mne nevyhodili stejně jako ostatní, protože nádraží se na noc zamyká a probíhá kompletní údržba a očista. Naštěstí v té části nádraží, kde nám dovolili přespat, jsou široké kožené sedačky, takže Miška se vyspala dobře a já bych stejně neusnula, i když jsme byly v tu noc asi nejhlídanější dvojicí v Barceloně. Jako malou náplast na to utrpení jsme dostaly místenky do luxusní I. třídy, takže jsme jely v pohodlných kožených sedačkách. A navíc jinou trasou, takže nám ubyl jeden přestup v Madridu. Po asi 6 hodinách cesty jsme se konečně dočkaly a dorazily jsme do Malagy.
U babičky bylo skvěle! Miška si pobyt dokonale užívala a já ostatně taky. Dopoledne jsme měly bazén jen samy pro sebe, protože místní vstávali později než my a děti ještě neměly prázdniny. Anička navíc moc dobře vaří a s jejím přístupem jsme si tam opravdu připadaly jako u vlastní babičky. Moře bylo krásné a procházky po okolí jsme si taky hezky užívaly. Dokonce jsme zažily i Svatojánskou noc na pláži!
Začátkem července naše krásná dovolená u Aničky definitivně končila. Doufala jsem, že cesta zpátky bude už bez stávek a jiných kolizí, ale …. No, cestu zpátky zkrátím – místo asi 36 hodin jsme byly na cestě zase 54. Ale v pořádku jsme dorazily domů a já už teď plánuji, jak pojedeme příští rok. Jedno vím jistě – pojedeme jen s malým batůžkem na svačinu a doklady, zbytek věcí pošleme předem jako balík, aby nás nějaká stávka nepřekvapila a my mohly vyrazit v případě dlouhého čekání do města. S těžkým kufrem to bohužel moc dobře nejde…
Pozn. S dětmi v báglu. U Aničky jsem sice nikdy nebyla, ale našla jsem na ubytování u ní jen samé dobré recenze. Anička má české kořeny, takže se nemusíte bát, že se nedomluvíte! Do Fuengiroly se z letiště Malaga dostanete za cca pul hodinky a Anička je schopna vám zajistit i dopravu i s autosedačkami. V rámci akce „Dovolenka za knihy“ se u ní mimo sezónu můžete ubytovat týden zdarma, pokud si do kufru přibalíte 100 knih v ČJ. No není to výzva?
Zanechat komentář