Jeden den…

Čekal nás týden na tom nejbáječnějším místě, co znám. Teda, já těch míst znám strašně moc:-), ale Paseky nad Jizerou jsou prostě jen jedny. Když jsem se podívala zpět na uplynulé týdny, padla na mě ale strašná únava. Od začátku roku to šlo takhle pěkně za sebou: chřipka, Kvilda, jižní Čechy u babičky, střevní chřipka, Strážné v Krkonoších a teď Paseky? Vždyť ještě není ani únor! Je třeba trochu zvolnit, zklidnit hormon a nechat sebe i děti odpočinout…však on se svět nezboří a nic nám neuteče!

A tak jsme pěkně v klidu u babičky v milovaném Českosaském Švýcarsku! Protože ten smog v Praze, tak ten ani náhodou! Cítím tak nějakou velkou úlevu a vnitřní klid. Je nám strašně fajn. V ložnici máme 15°C, venku sněhu jak na horách. Ono někdy stačí pořádně otevřít oči, netřepat se na konec světa a užívat si čas pěkně za humny. 

Trošku s hrůzou jsem dnes zjistila, že bych se asi měla začít bát sociálky, že neposílám Žloutkovou do školky. Půjde zřejmě až na konci února… Na druhou stranu… Systému, řádu, povinností bude v životě ještě dost. Tak proč si naší poslední „volnou“ zimu pořádně neužít?

Místo parádní lyžovačky v Pasekách jsme otestovali společně blízký lyžařský areál v Horním Podluží (recenzi určitě zpracuji brzy). Hele a dobrý! A Brácháč jak překvapil! No přesvědčte se sami:-).

Odpoledne již ovšem nikoho nepřekvapil. Dostat ho ven? Ani náhodou:-). Dokud jsem nezapálila indiánský oheň! Užili jsme si na zahradě všichni tři parádní večer plný indiánského tance, zpěvu, přivolávání sněhu, střežení ohně a sledování divoké zvěře. No řeknu vám, já z těch jeho indiánů už asi zblbla:-).

Prostě máme za sebou další den našich životů. A já jsem šťastná, že byl tak fajn! Vlastně to mohl být úplně obyčejný den. Ale nebyl. Protože každý den si přeci můžeme vybrat… Ať je zítra vaše volba tou nejšťastnější! A pozítří zas. A popozítří…