Až vás někdy vytočí, naštvou, budete se chytat za hlavu a ptát se „dopr…. proč?“, zastavte se a řekněte si, jaké by to asi bylo bez nich.
Když jsem před 6 lety byla s partou ve Strážném, cítila jsem strašný smutek, prázdnotu a samotu. Nedávala jsem to navenek znát, ale bylo to ve mně. Ani ne tři měsíce před tím jsem totiž potratila a tam jsem najednou byla obklopena kamarády a jejich dětmi, miminky, kočárky…
V sobotu jsem se po 6 letech vrátila na místo činu. S sebou jsem měla dvě krásné, zdravé děti. Ve společenském měřítku poměrně neposlušné, často ukňourané a uvztekané děti. Prostě naše, no:-).
Chvílemi jsem byla naštvaná na ně, na sebe, na celý svět, že neposlouchají, že tak kňourají a vztekají se. Přišlo mi to nefér, vždyť kurňa dělám, co můžu. Snažíme se z nich vychovat šťastné, sebevědomé jedince, žádné uťáplé poslušné ovce. Kdy se to jen projeví.-)? A doprčic, ať jsou rádi, že jsme na horách! Pak jsem si ale vzpomněla, jak mi bylo před 6 lety… Co mám teď. Mám strašně moc. A i když je to někdy na palici, na to, se jít zhoupnout na laně, neměnila bych!
Jen mi někdo prosím řekněte, proč když člověk dovleče celou domácnost na chalupu uprostřed sjezdovky (samozřejmě bez příjezdové cesty), když se oklepe z toho, že teda sníh není a nebude, když už pomalu přijde na chuť tomu všemu blátu místo závějí, proč doprčic musí přijít ta střevní viróza, která skolí celou chalupu? To jako abychom se nenudili ci co?
PS. A ten, kdo říká, že ho nikdy neštvou, buď kecá nebo na něčem jede:-).
Zanechat komentář